1. neděle po Zjevení 11.1.2009
Mt 3, 13-17 Pavel Kašpar

Dlouho jsem trval na tom, že křest je především veřejným vyznáním víry. Za bolševika to bylo asi hodně důležitě říct: Já křtím své děti veřejně, jsem křesťan. Vzpomínám, jak jsem byl naštvaný, když v neděli, k pražskému kostelu kde jsem byl na bohoslužbách, přijely dvě Volhy, z nich vystoupil jeden profesor teologie a s ním jeho rodina, která se pro kariéru odcizila církvi. Vběhli do kostela, zamkli, a takto pojištěni, zmíněný profesor poléval své vnuky vodou.  Dnes je jiná atmosféra, spíš jakýsi nepřehled ve společnosti, ztracenost jednotlivce, nejistota, pod nohama pohyblivé písky. A vnímám křest taky šířeji. Především dnes křtu rozumím jako přijetí. Bůh mne ve křtu přijímá, podává ruku, říká:´jsem s tebou,´ solidarizuje se se mnou v mém životě, v mých průšvizích, těžkostech, beznadějích, strachu. O tom je i dnešní evangelium.

Vypráví nám o Janu Křtiteli (3,1-12), který kdesi u brodu přes Jordán křtil.  Podle tradice tudy přešli Izraelci na cestě z Egypta do zaslíbené země. Jan se choval nespolečensky, krmil se kobylkami a jako zákusek olízl něco medu lesních včel. Oblékal se hrozně ? kus kůže z velblouda. A přesto se k němu lidé hrnuli, i ti zbožní farizeové. Mohl mít radost z úspěchu. Ale neměl. Už tím jak vypadal, říkal: Není čas na parádu a opulentní hostiny, není čas užívat si blahobytu, Bůh je blízko. Je čas přípravy na jeho příchod. A když otevřel pusu, bylo to ještě horší. Samé plemeno zmijí, samá kritika a útok. Musíte zpět do Jordánu, volal. Znovu musíte projít očistnou lázní - křtem, jak kdysi vaši otcové, kteří 40 let při chození po poušti si na Hospodina jen stěžovali. Musíte se změnit a na znamení změny, vstoupit do řeky přechodu. A lidé tam opravdu vyznávali své viny, vbíhali do vody a nechávali se pokřtít, aby mohli přijmout Mesiáše.

Někdy mám pocit, že církev, nebo lidé z ní uvízli v učení tohoto Ježíšova předskokana. Jenom kritika, napomínání, varování na adresu druhých. Samozřejmě i toto musíme vzít vážně, ale spíš se ptát pod tlakem Janových slov co já, jak je to se mnou, s církví. Sebezpyt občas neškodí, předestřít si před oči, jak to je se mnou, s námi, předložit to Hospodinu, nechat to prosvítit jeho Slovem, aby spadlo pod stůl to, co je falešné a aby zůstalo to, co je z Boha a na to navazovat.

Ale co se to děje. Najednou se tu objeví ten očekávaný Mesiáš, najednou se vyloupne z davu, přijde k Janovi a chce se dát od něho pokřtít. Jan je zaskočen. Já tě mám křtít? Snad naopak, koktá. Jana můžeme dobře chápat. Co jsme my lidé proti Bohu? Co má Hospodin společného s našimi symboly, bohoslužbou, obřady a náboženskými úkony? Naše křty a vše ostatní, to snad může být nějak užitečné pro nás, pro lidi. Ale aby jej podstupoval ten, který přichází od Boha? To je přece absurdní, to je nesmysl!  Mesiáš se přece nepotřebuje obrátit k Bohu, přiznávat selhání a co má společného s našimi úlety a sobectvím? Divím se, že Jan nezačal o Ježíšově mesiášství pochybovat. Lidé přece přicházeli k Jordánu a vstupovali do něj, aby naznačili, že jsou v jejich životě i srdci věci, které by měly zůstat tam na druhém břehu, že mají na svědomí leccos, co je třeba vyplavit z mozku i duše a začít jinak. Ale k čemu se má přiznat Kristus? Co mu má být z minulosti odpuštěno? Vždyť ani nejdravější bulvární pisálek by na něho nic nenašel. Co taky? Proto Jan v rozpacích říká: "Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?" 

Ale Ježíš odpoví: "Připusť to nyní, nebo tak je třeba, abychom naplnili všechnu spravedlnost." Ježíš říká, nejdu si k tobě pro křest kvůli odpuštění hříchů, ale aby se naplnila "všechna spravedlnost". Naplnit spravedlnost, to přece podle nás znamená např. chytit toho, kdo vybral z nějaké banky nebo fabriky všechny peníze a okradl klienty, akciovku. Ten musí být chycen, usvědčen, odsouzen. Ale Ježíš přece není žádný státní zástupce, ani šéf URNA. Jak chce prosadit spravedlnost, když půjde do vody a nechá se pokřtít s ostatními, kteří mají leccos za sebou a odpuštění potřebují.

Ježíš tu myslí na Boží spravedlnost. A ta bude asi jiná, než ta naše.  Co je to spravedlnost podle Boha? Existence všeho je podle SZ podmíněna vztahem mezi Bohem, stvořením a lidmi. Spravedlnost tj. pak harmonie tohoto řádu.  Je-li tato harmonie, dobrý vztah porušen, dochází k ohrožení celého stvoření, země, lidí i kosmu. Jako když podkopnete jednu kostičku z pracně vystavěné kostkové věže, vše se začne sypat. Tady bychom mohli uvažovat, jak to je, jak je to se vztahy mezi lidmi, jak platí mezi nimi pomoc a odpuštění, milosrdenství a soucítění, jak je to s naším vztahem k přírodě, ke stvoření. A jak je to s naším vztahem k Bohu. Řeknu: Věřím! Ale ptám se také, co to všechno pro mne znamená, jak mne to určuje a kam vede?  

Harmonie mezi Bohem, stvořením a lidmi má být obnovena. To říká Ježíš svým jednáním. Člověk se má opět radovat před Bohem a z Boha, radovat z bližního i ze společenství s lidmi a se stvořením. To má spravovat, starat se o ně. Ne nadarmo se slovo spravedlnost překládá často i jako milosrdenství. Bůh tuto spravedlnost činí jako Bůh milosrdný, jako Bůh zúčastněný, jako ten, který brání ponižované a znevýhodněné, jako ten, který vstupuje do našich průšvihů a bolestí, selhání i zklamání, strádání i smrti, jako ten, který vstupuje s námi do vody křtu. Je s námi ve stejné vodě.

A právě v tomto okamžiku nepochopitelné pokory se zaleskne sláva Boží spravedlnosti: spravedlivý se solidarizuje, spravedlivý se ztotožňuje s nespravedlivými, s těmi, kteří rozbíjejí harmonii vztahů, Bohem nastolenou, spravedlivý nás přijímá. Na začátku s námi lidmi vstupuje do křestní vody, na konci je uprostřed nás, našim lidským přičiněním, pověšen na kříž. Celou cestu jde s námi, bere na sebe to, co jsme nadrobili, bere na sebe naše zoufalství i naděje, selhání a viny, bere na sebe i naši smrt, aby svojí smrtí otevřel pro nás spravedlnost, milosrdenství a život.  A takovému Kristu se otevřela nebesa a sestoupil na něho Duch svatý, na něho ukázal Bůh a Ježíš směl uslyšet hlas: "Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil." To všechno však vidí a slyší jen Ježíš a čtenáři evangelia. Ti mají poznat: Právě toto je Mesiáš, právě toto je Zachránce, který naplňuje, obnovuje spravedlnost. ´To je mé vlastní já, ve kterém vás přijímám,´ praví tu Bůh.

To se stalo na počátku. Tím začíná příběh Mesiáše Ježíše, který přišel na svět. A je to hned vstup naplno, příchod pro nás, pro člověka, pro stvoření, zvěst o záchraně a milosrdenství, o Boží lásce k nám lidem slabým a okopaným cizími i vlastními vinami. Je to zvěst i pro stvoření, které brečí a naříká pod lidskou vládou chamtivosti a dravosti, radostná zvěst pro zemi vyrabovanou a zmučenou.  Na tuto zem a do světa, který jen nelítostně měří výkony a odsuzuje k prohrám, do života plného nemilosrdenství a bezohlednosti, vstoupila v Ježíši Nazaretském Boží spravedlnost: láska a soucit s těmi kdo neobstáli, s námi, smilování nad tím, co jsme pokazili a náprava všeho stvoření. 

A teď: Jak je to s tím našim křtem, kterým jsme pokřtěni. Jak s tím souvisí křest Janův a Ježíšovo pokřtění?  Křest není automatické polévání vodou. Není to ani křest Janův, křest ze strachu před příchodem Božího soudu. Křest, kterým jsme křtěni, je přijetí od toho který se dal od Jana pokřtít v Jordánu, aby se naplnila všechna spravedlnost. Někde na cestě životem nás potkal, pozdravil, pozval na společnou cestu. A my poznali, něčemu porozuměli, v každém případě nám došlo, že je to ten, který má moc nás zachránit, vyprostit z beznaděje, vytáhnout z našich pádů, postavit na pevnou půdu, že je to ten, který nepohrdá námi ani naší malostí, bere nás za ruku a vede za sebou. Tomu můžeme říkat víra. A křest je viditelné znamení, že to tak je, že mne ten Mesiáš poznamenal, že jemu patřím, ať jsem na tom jakkoli, a najednou chci, aby mu patřili i mí blízcí, mé děti? Ten, kdo je takto přijat Kristem a spolehne na něho, ví i v nejtěžších stresech a chvílích života, jsem pokřtěn, patřím Kristu, a třeba také, přiznává se k Ježíšovu jednání. Když člověk přijal milosrdenství a odpuštění, není mu cizí odpouštět a milosrdenství prokazovat, když poznal, že náprava všech věcí je v jednání a oběti Krista Ježíše, nevzdá se odpovědnosti za zemi, na které žije, za poměry v ní, za bližní. Solidarizuje se s touto zemí a lidmi, raduje se z každého činu, který alespoň malinko zrcadlí Boží spravedlnost, raduje se z každého člověka, který zahlédl alespoň cípek Boží slávy, která padla na Ježíše, raduje se z každé podléšky, které se prodrala na světlo Boží.    

Modlitba: Od začátku jsi s námi a s tímto stvořením, Ježíši Kriste, prokazuješ milosrdenství a soucit s hříšníky. Děkujeme ti za to, protože k nim patříme. Prosíme, když se nám dostalo tvé spravedlnosti a milosrdenství, dej, abychom i my uměli být milosrdní k bližním a Božímu stvoření. Svou milosrdnou spravedlnost a lásku rozprostři nad celou naší zemí. Dej nám své smíření a svůj pokoj.

Amen

Aktuálně

Ohlášky z neděle 19. listopadu jsou k nahlédnutí zde.


Redakce