Filozof F. Nietzsche vypráví
o člověku, který chodí s lampou za jasného dne a hledá Boha. Nenajde. Tak
může zvolat: "Bůh je mrtev. Vy jste ho zabili." Jako by popsal scénu
z Golgoty, z popraviště, kde visí Ježíš na kříži. V poledne
nastala tma po celé zemi, čteme o tom. Na celou zemi padl stín, cosi jako soumrak
Boží, soumrak všeho, co za něco stálo, co mělo cenu. Přichází tma jako
nepřítomnost světla, nepřítomnost lásky, porozumění, služby bližnímu, přichází
soumrak radosti a naděje. Tma jako triumf zla, triumf násilí, posměchu,
pohrdnutí Bohem. Byla to tak děsná událost, že z toho celý vesmír
potemněl. Ta tma, ten soumrak Ježíšově
popravě dává rozměr, který přesahuje běžnou popravu v provinčním městě
říše. Tady se prolínají dvě věci.
Na jednu stranu je důležité, že je to běžná poprava - neulehčená a neukrácená o
nic. Ježíš byl popraven tak, jako stovky a tisíce dalších, dokonce úplně současně
se dvěma dalšími. Byl popraven nevinný - ale takových byli také desítky a
v takových zastrčených provinciích jako byla Judea možná stovky. Umírá
spolu s nimi, zamíchán mezi jinými, ničím nevybočuje, než snad jen tím, že
si - podle těch vojáků, co ho pověsili na kříž - zaživa hrál na krále, tak
z něj teď udělali "krále" těch popravených. Krále všech oběšenců,
s trnovou korunou. A právě v té provinčnosti a obyčejnosti Ježíšovy
smrti (dá-li se tak o smrti mluvit) - právě v té obyčejnosti je cosi
silného. Bůh umírá spolu s námi. V jedné lajně s námi. Boží syn
umírá a trpí v řadě s vězni v Osvětimi a ruském gulagu, v řadě s
pronásledovanými a bitými a vražděnými v Tibetu, Severní Koreji a Darfuru,
pláče v Iraku, na Blízkém východě a na Kubě, je mu líto, když ostatní, od
velekněží, přes vojáky, politiky, anonymní čumily, až po ty povstalce, jen
chodí kolem lhostejně, nebo se posmívají a cení zuby, co by kde urvali. Ale je
ve svém utrpení a smrti v jedné řadě i s námi lidmi na onkologických
odděleních, v hospicích, je tam, kde se děje násilí na nevinných, při
odstrčených, hladových a ponížených. Trpí se zničeným stvořením,
s otrávenými žábami i stromy. Ale na druhou stranu se tady
schyluje k něčemu, co tou tmou svým významem přesahuje tu provinčnost, tu obyčejnost.
Už nic nebude jako dřív. Tma po celé zemi, celou zemi poprava Ježíšova
zasahuje. Tma leze všude. Odehrává se tu totiž něco, co přesahuje lidskou
solidaritu. Jak říká Ježíš jinde: Syn člověka přišel, aby dal svůj život jako
výkupné za mnohé (Mk 10, 45), aby jak kdysi vykoupil Hospodin Izraelce
z otroctví, tak Ježíš vykoupil dáním svého života z beznaděje,
prázdnoty, smrtí, vedl k Bohu, do pokoje, k radosti. Nyní na
popravišti - se to děje: "O třetí hodině odpoledne zavolal Ježíš hodně nahlas:
Eloi Eloi, lema sabachtani; to jest Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil." Ty dvě roviny tady
pokračují: na jednu stranu popravovaný cosi křičí. A ti dole, ti kolem kříže,
stejně moc nerozumějí co. A pokud rozumějí, tak to nepochopí. Ale moc jim to
nevadí, že si to pochopili po svém. Baví se tím, jestli přijde prorok Elijáš
Ježíše vysvobodit. Kdosi mu dává napít, aby se víc probral. Možná ze
zvědavosti, co řekne. Nejspíš je to surová škodolibost, tak se předveď ty na
kříži. Na druhou stranu, nad tímto
nepochopením až do poslední chvíle, Ježíš vede rozhovor - přes jejich hlavy -
až nejvýš, kam až lze myslet, s Bohem. To, čím se modlí, je Ž 22. Tady ten
Žalm exploduje nejdrsnější větou: Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil. Ten
žalm-modlitba je totiž do těch nejhorších situací, v jedné z nich se
Ježíš ocitá. Je to modlitba člověka vedeného na popravu, člověka, který tu
popravu nepřijímá jako spravedlivý soud nad sebou. Člověka opuštěného lidmi,
který se ale cítí nevinný, a proto se ptá Boha: proč jsi mne v tom nechal
i ty? Říká se, že Bůh není vidět v úspěchu, prosperitě, blahobytu, kde na
něho člověk zapomíná. Ale jako by nebyl k dispozici ani v čas
utrpení, soužení, bolesti, kdy křičíme Proč?, proč Bože právě mě potkalo
neštěstí, proč ta děsná nemoc, proč bratříček umřel, proč? Ta drsnost žalmových slov,
která křičí Ježíš přes naši hlavu kamsi nahoru, ta je podtržena i tím, že my neslyšíme
odpověď. Ta není určena nám. Nebo byla vůbec? A ne-li, pak je to peklo,
prázdnota, nicota, jak chcete. Ale jen ten, kdo tohle prošel, kdo to vzal na sebe,
toto peklo utrpení, prázdnoty a opuštěnosti, jen ten může odpustit, podat ruku,
vést, dát smysl. My o tom můžeme mluvit,
můžeme říkat, že tady je Ježíš na dně našeho lidského údělu. Ale pokud sami na
tom dně zrovna nejsme, tak tomu jeho volání nebudeme moc rozumět. Snad až se
někdy dostaneme na to dno opuštěnosti, třeba v umírání, nebudeme tam už
opuštěni, Ježíš i tudy prošel. Ježíš znovu hlasitě vykřikl
a skonal. Umřel s výkřikem na rtech. Ale žádná hrdinská gesta nevidíme,
žádná heroická poslední slova neslyšíme. Ty dvě roviny, o kterých už jsem
mluvil - napohled tuctová poprava své doby, a současně cosi, co vykolejí vesmír
a čas, jsou tu stále. Ale tu druhou rovinu, kterou nám zatím jen nahlásil stín,
tu neuvidíme přímo na popraveném Ježíšovi. A hle, chrámová opona se
roztrhla odshora až dolů ne dvě části. Myslí se opona, která oddělovala
nejsvětější svatyni, místo v Jeruzalémském v chrámu, kam se nesmělo, kam
měl sestupovat a kde bydlet Bůh. Mohlo by se říct, že Bůh si
v zármutku roztrhl svůj šat, v zármutku nad lidskou tvrdostí,
bezohledností, nad touhou zbavit se všeho, co nám vadí a dráždí svědomí. Vždyť,
přiznejme si, nemůžeme vydržet někoho, kdo jedná laskavě a obětavě a my
v něm jak v zrcadle vidíme naši chamtivost a nenasytnost, těžko snášíme
toho, kdo se rozdá, aby druhého zachránil? Pryč s takovým. Bůh si roztrhl
šat, v zármutku, trpí tu se Synem člověka, s tím, kterého poslal do
světa. Ale smysl je ještě hlubší.
V té chvíli Ježíšovy smrti se otevřela nejsvětější svatyně našemu pohledu.
V tu chvíli, ve chvíli Ježíšovy smrti, jsme mohli z Boha spatřit to
nejvíc, co bylo možné. V tuto chvíli jsme nejblíž, nejvíc, na dosah
setkání s Bohem. Ježíšova smrt rozevřela svěrák propletených vin, on prorazil
svým křížem nový přístup k Bohu. Kdo Ježíši a jeho cestě uvěřil, kdo na
Ježíše spolehl, na toho, který umřel na kříži, stává se učastníkem Boží vlády,
Božího panování, království Božího, i jeho vlády nad smrtí. V jeho moci,
v jeho duchu jsme vysvobozování z prázdnoty života, z beznaděného
pobíhání po zemi. Když uviděl setník, který
stál před ním, že takto skonal, řekl: Opravdu byl ten člověk Boží syn. V hrůze a děsu Velkého
pátku, kdy tma zahalila zemi, kdy stín smutku padl na stvoření, kdy jakoby i
Bůh se odmlčel - se stane něco pro nás nepochopitelného. Setník, náčelník
římské popravčí čety vydechne v úžasu: Opravdu byl ten člověk Božím synem.
Až ta smrt neviného, až utrpení toho, kterého odsoudili jako židovského krále,
jako politického zločince, až ta Ježíšova smrt ho dovede k poznání. Až to
utrpení, opuštěnost a smrt Ježíšova přesvětčí, že z něj vypadne věta
vyznání: Opravdu byl ten člověk Boží syn. Opona chrámová se roztrhla a bylo mu
dáno z Boha spatřit to nejvíc, co bylo možné. V té děsivé chvíli, kdy
se věřit zdá nesmyslné, se u toho vojáka rodí víra. Ale ono to je svým způsobem
srozumitelné, alespoň mně. Komu budu věřit? Někomu, kdy stojí nademnou se
zdviženým prstem, jen napomíná a testá, - tak si lidé Boha dodnes představuji a
jak to Nietzsche odmítl, nebo věřit někomu, kdo se pro mne nasadí, podá ruku,
pozve ke stolu, odpusí, dá se, obětuje pro mě i život? Ten filosof, kterým jsme
začali, Boha ztratil a už nenašel, voják, pohan, neznaboh Bohu uvěřil. |
AktuálněOhlášky z neděle 22. dubna jsou k nahlédnutí zde.V pátek 4.5. od 18:00 zveme do našeho kostela na dobročinný koncert spojených pěveckých sborů "Spojení radostí" (sbor zahrnuje i členy místního ChraPoTu pod vedením P. Šplíchala). Kartotéka Prosíme vás o pomoc s aktualizací údajů v seznamu členů sboru. Na zde uvedeném odkaze můžete uvést své jméno a kontaktní údaje. Budou odeslány pouze správcům kartotéky a nebudou předány dalším osobám. Ozveme se vám. |