Velký pátek 21.3.2008
Mk 15, 33-37 Pavel Kašpar

Filozof F. Nietzsche vypráví o člověku, který chodí s lampou za jasného dne a hledá Boha. Nenajde. Tak může zvolat: "Bůh je mrtev. Vy jste ho zabili." Jako by popsal scénu z Golgoty, z popraviště, kde visí Ježíš na kříži. V poledne nastala tma po celé zemi, čteme o tom. Na celou zemi padl stín, cosi jako soumrak Boží, soumrak všeho, co za něco stálo, co mělo cenu. Přichází tma jako nepřítomnost světla, nepřítomnost lásky, porozumění, služby bližnímu, přichází soumrak radosti a naděje. Tma jako triumf zla, triumf násilí, posměchu, pohrdnutí Bohem. Byla to tak děsná událost, že z toho celý vesmír potemněl.

Ta tma, ten soumrak Ježíšově popravě dává rozměr, který přesahuje běžnou popravu v provinčním městě říše.

Tady se prolínají dvě věci. Na jednu stranu je důležité, že je to běžná poprava - neulehčená a neukrácená o nic. Ježíš byl popraven tak, jako stovky a tisíce dalších, dokonce úplně současně se dvěma dalšími. Byl popraven nevinný - ale takových byli také desítky a v takových zastrčených provinciích jako byla Judea možná stovky. Umírá spolu s nimi, zamíchán mezi jinými, ničím nevybočuje, než snad jen tím, že si - podle těch vojáků, co ho pověsili na kříž - zaživa hrál na krále, tak z něj teď udělali "krále" těch popravených. Krále všech oběšenců, s trnovou korunou. A právě v té provinčnosti a obyčejnosti Ježíšovy smrti (dá-li se tak o smrti mluvit) - právě v té obyčejnosti je cosi silného. Bůh umírá spolu s námi. V jedné lajně s námi. Boží syn umírá a trpí v řadě s vězni v Osvětimi a ruském gulagu, v řadě s pronásledovanými a bitými a vražděnými v Tibetu, Severní Koreji a Darfuru, pláče v Iraku, na Blízkém východě a na Kubě, je mu líto, když ostatní, od velekněží, přes vojáky, politiky, anonymní čumily, až po ty povstalce, jen chodí kolem lhostejně, nebo se posmívají a cení zuby, co by kde urvali. Ale je ve svém utrpení a smrti v jedné řadě i s námi lidmi na onkologických odděleních, v hospicích, je tam, kde se děje násilí na nevinných, při odstrčených, hladových a ponížených. Trpí se zničeným stvořením, s otrávenými žábami i stromy.

Ale na druhou stranu se tady schyluje k něčemu, co tou tmou svým významem přesahuje tu provinčnost, tu obyčejnost. Už nic nebude jako dřív. Tma po celé zemi, celou zemi poprava Ježíšova zasahuje. Tma leze všude. Odehrává se tu totiž něco, co přesahuje lidskou solidaritu. Jak říká Ježíš jinde: Syn člověka přišel, aby dal svůj život jako výkupné za mnohé (Mk 10, 45), aby jak kdysi vykoupil Hospodin Izraelce z otroctví, tak Ježíš vykoupil dáním svého života z beznaděje, prázdnoty, smrtí, vedl k Bohu, do pokoje, k radosti. Nyní na popravišti - se to děje: "O třetí hodině odpoledne zavolal Ježíš hodně nahlas: Eloi Eloi, lema sabachtani; to jest Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil."

Ty dvě roviny tady pokračují: na jednu stranu popravovaný cosi křičí. A ti dole, ti kolem kříže, stejně moc nerozumějí co. A pokud rozumějí, tak to nepochopí. Ale moc jim to nevadí, že si to pochopili po svém. Baví se tím, jestli přijde prorok Elijáš Ježíše vysvobodit. Kdosi mu dává napít, aby se víc probral. Možná ze zvědavosti, co řekne. Nejspíš je to surová škodolibost, tak se předveď ty na kříži.

Na druhou stranu, nad tímto nepochopením až do poslední chvíle, Ježíš vede rozhovor - přes jejich hlavy - až nejvýš, kam až lze myslet, s Bohem. To, čím se modlí, je Ž 22. Tady ten Žalm exploduje nejdrsnější větou: Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil. Ten žalm-modlitba je totiž do těch nejhorších situací, v jedné z nich se Ježíš ocitá. Je to modlitba člověka vedeného na popravu, člověka, který tu popravu nepřijímá jako spravedlivý soud nad sebou. Člověka opuštěného lidmi, který se ale cítí nevinný, a proto se ptá Boha: proč jsi mne v tom nechal i ty? Říká se, že Bůh není vidět v úspěchu, prosperitě, blahobytu, kde na něho člověk zapomíná. Ale jako by nebyl k dispozici ani v čas utrpení, soužení, bolesti, kdy křičíme Proč?, proč Bože právě mě potkalo neštěstí, proč ta děsná nemoc, proč bratříček umřel, proč?

Ta drsnost žalmových slov, která křičí Ježíš přes naši hlavu kamsi nahoru, ta je podtržena i tím, že my neslyšíme odpověď. Ta není určena nám. Nebo byla vůbec? A ne-li, pak je to peklo, prázdnota, nicota, jak chcete. Ale jen ten, kdo tohle prošel, kdo to vzal na sebe, toto peklo utrpení, prázdnoty a opuštěnosti, jen ten může odpustit, podat ruku, vést, dát smysl.

My o tom můžeme mluvit, můžeme říkat, že tady je Ježíš na dně našeho lidského údělu. Ale pokud sami na tom dně zrovna nejsme, tak tomu jeho volání nebudeme moc rozumět. Snad až se někdy dostaneme na to dno opuštěnosti, třeba v umírání, nebudeme tam už opuštěni, Ježíš i tudy prošel.

Ježíš znovu hlasitě vykřikl a skonal. Umřel s výkřikem na rtech. Ale žádná hrdinská gesta nevidíme, žádná heroická poslední slova neslyšíme. Ty dvě roviny, o kterých už jsem mluvil - napohled tuctová poprava své doby, a současně cosi, co vykolejí vesmír a čas, jsou tu stále. Ale tu druhou rovinu, kterou nám zatím jen nahlásil stín, tu neuvidíme přímo na popraveném Ježíšovi.

A hle, chrámová opona se roztrhla odshora až dolů ne dvě části. Myslí se opona, která oddělovala nejsvětější svatyni, místo v Jeruzalémském v chrámu, kam se nesmělo, kam měl sestupovat a kde bydlet Bůh.

Mohlo by se říct, že Bůh si v zármutku roztrhl svůj šat, v zármutku nad lidskou tvrdostí, bezohledností, nad touhou zbavit se všeho, co nám vadí a dráždí svědomí. Vždyť, přiznejme si, nemůžeme vydržet někoho, kdo jedná laskavě a obětavě a my v něm jak v zrcadle vidíme naši chamtivost a nenasytnost, těžko snášíme toho, kdo se rozdá, aby druhého zachránil? Pryč s takovým. Bůh si roztrhl šat, v zármutku, trpí tu se Synem člověka, s tím, kterého poslal do světa.

Ale smysl je ještě hlubší. V té chvíli Ježíšovy smrti se otevřela nejsvětější svatyně našemu pohledu. V tu chvíli, ve chvíli Ježíšovy smrti, jsme mohli z Boha spatřit to nejvíc, co bylo možné. V tuto chvíli jsme nejblíž, nejvíc, na dosah setkání s Bohem. Ježíšova smrt rozevřela svěrák propletených vin, on prorazil svým křížem nový přístup k Bohu. Kdo Ježíši a jeho cestě uvěřil, kdo na Ježíše spolehl, na toho, který umřel na kříži, stává se učastníkem Boží vlády, Božího panování, království Božího, i jeho vlády nad smrtí. V jeho moci, v jeho duchu jsme vysvobozování z prázdnoty života, z beznaděného pobíhání po zemi.

Když uviděl setník, který stál před ním, že takto skonal, řekl: Opravdu byl ten člověk Boží syn.

V hrůze a děsu Velkého pátku, kdy tma zahalila zemi, kdy stín smutku padl na stvoření, kdy jakoby i Bůh se odmlčel - se stane něco pro nás nepochopitelného. Setník, náčelník římské popravčí čety vydechne v úžasu: Opravdu byl ten člověk Božím synem. Až ta smrt neviného, až utrpení toho, kterého odsoudili jako židovského krále, jako politického zločince, až ta Ježíšova smrt ho dovede k poznání. Až to utrpení, opuštěnost a smrt Ježíšova přesvětčí, že z něj vypadne věta vyznání: Opravdu byl ten člověk Boží syn. Opona chrámová se roztrhla a bylo mu dáno z Boha spatřit to nejvíc, co bylo možné. V té děsivé chvíli, kdy se věřit zdá nesmyslné, se u toho vojáka rodí víra. Ale ono to je svým způsobem srozumitelné, alespoň mně. Komu budu věřit? Někomu, kdy stojí nademnou se zdviženým prstem, jen napomíná a testá, - tak si lidé Boha dodnes představuji a jak to Nietzsche odmítl, nebo věřit někomu, kdo se pro mne nasadí, podá ruku, pozve ke stolu, odpusí, dá se, obětuje pro mě i život? Ten filosof, kterým jsme začali, Boha ztratil a už nenašel, voják, pohan, neznaboh Bohu uvěřil.

Modlitba: Pane Bože, dávej nám sílu svého Ducha, abychom pod křížem dovedli věřit: Ten ukřižovaný Ježíš je opravdu Boží syn. Amen

Aktuálně

Ohlášky z neděle 25. června jsou k nahlédnutí zde.

O prázdninách se budou konat tato setkání:
- modlitby a zpěvy Taizé, vždy druhé úterý v měsíci v 19 hod. (tj. 11.7. a 8.8.)
- biblická hodina pro dospělé bude od 12. července a povede ji bratr farář Jiří Šimsa.
- DŽES se bude o prázdninách scházet po domácnostech. Informace žádejte u M. A. Fikejsové 
nebo P. Zikmunda.



Redakce