Neděle 1. adventní 30.11.2008
Mt 21, 1-9 Pavel Kašpar

Představte si, že máte sen. K nějakému velkému městu, do kterého jdou zástupy lidí asi na nějakou důležitou akci, najednou pomalu přijíždí cyklistický peloton a vy na kolech spatříte presidenta Klaus, a třeba i Topolánek a Paroubek, ale také Obama. Medveďěv a vzadu dýchavičně na kole značky Ukrajina jede Filip. Všichni mají dresy s holubicí míru a lidé jim mávají a zdraví je. Pak otevřete oči a zjistíte, že je to pitomost, že se ta kola nafukují a mění v obrovské limuzíny a mávající zástup v po zuby ozbrojenou ochranku. V politice to tak je a  snad ani jinak nejde. Nevím.

Jak asi působil Ježíš na oslátku, když vjížděl do Jeruzaléma jako král? Nepůsobil jak ten snový peloton. Z té doby jsou známé triumfální průvody vítězů, které pořádali  císaři, ale i menší potentáti. Takový průvod měl svá pravidla: zástupy vředu, zástupy vzadu a provolávání slávy, uprostřed ověnčeného oslavence na vyzdobeném voze. Takový průvod končil v Římě na Kapitolu, v chrámu a předepsanou obětí. Také Ježíšův vjezd do Jeruzaléma má prvky - řekněme opatrně - slavnostního průvodu po římském způsobu. Navíc s orientální úslužností roucha rozprostíraná na cestu. Jenomže uprostřed jede jen kdosi, jakýsi galilejský rabi na oslu. Také tento průvod však dojede až do chrámu.

Nemusíme chodit příliš daleko k císařským parádám v Římě. Nemnoho dní před Ježíšem přibyl do Jeruzaléma Pilát - a určitě přijel slavnostně, provázen vojskem. Možná přijel na svátky i čtvrťák Herodes Antipas (jak Lk), možná dokonce stejnou cestou, jako teď Ježíš ? a určitě nechtěl zaostat za Pilátem v okázalosti. Nelze pak tento Ježíšův příjezd chápat jako výsměch okázalosti pilátovské i herodovské? Ten, který je skutečně první, který je opravdu král, si vystačí s oslem?

Je to zvláštní král, ten Ježíš. Je to král od Boha. Králem se nestal proto, že by o to stál, ani proto, že to chtěli lidé. Bylo to Boží přání, Boží vůle. Proto nejede na koni ani na vyparáděném voze, ale na oslu. A z osla válečného oře neuděláš.  Navíc si jej musí na poslední chvíli vypůjčit. Je to tak v logice jeho Boží, královské cesty. Na začátku jesle a chlév, na konci posměch a kříž. A celé to má zvláštní prorocký ráz. Děje se to všechno tak, aby se splnilo, co řekl prorok. "Povězte dceři siónské: Hle, král tvůj přichází k tobě, tichý a sedící na oslici, na oslátku té, která je podrobena jhu."

Ježíš tedy vjíždí do Jeruzaléma  na oslu a tímto symbolickým a manifestačním způsobem říká, že je jiný král, král plný záchrany a odpuštění, král přinášející lidem i národům pokoj. V tom Ježíšově vtažení do Jeruzaléma je vyjádřena, sice mlčky, ale výrazně, Boží kritika všech jiných způsobů vlády a forem vládnutí, které jsou založeny na moci, vojsku, bohatství a slávě. Když přichází Boží král a s ním království Boží, pak to nemá nic společného se způsobem kralování králů a vládnutí vladařů tohoto světa. Vlastně je to to samé, jako když řekne Pilátovi: "Mé království není z tohoto světa." Ježíš nepatří mezi ty, kteří vládnou v tomto světě, jak je známe, byť i demokraticky zvoleni. Nepřijímá jejich zvyky a zlozvyky, nechodí na jejich rauty, nebere zavedený styl ani neleze do jejich limuzín. Je králem tichým, sedícím na oslátku. A ještě něco: Ve starocírkevních výkladech byla rozšířena alegorie, podle níž mimo jiné osel, na kterém Ježíš jede, znamená církev. Není to v textu, nedá se to tam najít, ale přesto to stojí za úvahu. Církev tu není líčena triumfálně a s nepatřičným sebevědomím, nýbrž jako ušaté, trucovité a trochu směšné zvíře. Nicméně to ušaté, trucovité a nespolehlivé zvíře přináší do světa Krista. V tom je nenahraditelná. Ne v tom, že je strážkyní tradic, morálky, dobrého chování, kultury, či čeho. To dovedou i druzí a mnohdy lépe než ona. Ale v tom, že přináší světu Krista - zrovna ona! Ale pozor, ne proto, že Kristu nic jiného nezbylo, nýbrž proto, že ten Kristus, ve svém ponížení, si takové nespolehlivé, tvrdohlavé a občas směšné zvíře k tomu zvolil.  

A teď to druhé: Ježíš na tom oslátku jede do Jeruzaléma a kolem něho se ozývá volání "Hosanna synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Hosanna na výsostech!" Toto volání je voláním holdu. Ten, který přijíždí na oslátku, je skutečně král. Jistě, přichází v ponížení, slabosti a tichosti, ale je to král, vladař, kterému Bůh svěřuje vládu nad všemi lidmi a nad všemi národy, nad celým stvořeným světem. Proto se toho královského holdu také účastní zelené ratolesti rozvíjející se přírody. V něm nejen lidé, ale i němá příroda vítá svého Pána a Zachránce. Blíží se Pán, proto se sluší jej uvítat a oslavovat. Zástupy to dělají svým voláním: "Hosanna  synu Davidovu!" To slovo, které pochází ze žalmu poutníků (Ž 118), znamená česky "pomoz přece". Ty, králi, který přijíždíš na oslátku, ty Králi tichý, Králi pokoje, jen ty můžeš pomoci nám, mně, mým bližním, všem lidem, přírodě, jedině v tobě je naděje a záchrana pro všechny. Hosanna! Pomoz přece!

Jsou vykladači, kteří tvrdí, že když  zástupy doprovázející Ježíše do Jeruzaléma volaly "Hosanna", že už tomuto původnímu žalmovému smyslu nerozuměly, že ten jeho význam "pomoz nám" nechápali. Že slovo "Hosanna" používaly ve smyslu, v jakém my dnes užíváme slovo sláva. Sláva synu Davidovu! Sláva tomu, který přicházím ve jménu Hospodinovu! Hosanna, sláva na výsostech! I my máme vítat toho přicházejícího Pána a krále svým Hosanna. Sláva a čest patří tobě, Pane Ježíši, Tobě, který jsi v tichosti přišel, Tobě patří sláva, Tobě, který jsi pravý a jedinečný král. Ty jsi ten jediný pán a ten jediný vladař, který nepřišel, aby mu bylo slouženo, aby ovládal a podmaňoval, nýbrž který přišel, aby sám sloužil a který se v této službě, kterou mu Bůh svěřil a kterou on na sebe vzal, obětoval, dal sám sebe, ztratil sám sebe, když zemřel na kříži. To proto, aby nám, aby všem lidem, aby celému stvoření pomohl.

Jestliže Ježíš Nazaretský za námi dnes přichází a jestliže přichází do tohoto světa ke všem lidem a celému stvoření, pak vždycky na oslátku. Tedy: Ježíš bezbranný, Ježíš bez násilí, Ježíš bez politické a vojenské moci. Ježíš, který přichází s pokojem, aby nás všechny Božím pokojem zahrnul, abychom měli pokoj v srdci a mezi sebou, abychom mohli žít, abychom vůbec mohli žít pohromadě. To je to nejsložitější a nejtěžší, abychom mohli žít my lidé spolu - doma, v církvi, ve státě, v tomto světě, s přírodou, se celým stvořením. Nejde to jinak, než být u toho královského příjezdu Ježíše, který přináší odpuštění, který mezi námi obnovuje pokoj, protože nás smiřuje s Bohem i bližními, i s námi samými. Proto mu patří to volání: Hosanna! Sláva! Tobě Ježíši sláva na zemi! Sláva v církvi! Sláva po celém světě. Ale jistě potom a nakonec také: Hosanna na výsostech, tedy Sláva na výsostech! Sláva na zemi i na nebi, pokoj pro lidi, v nichž má Bůh zalíbení. Pokoj, který nám i světu přináší ten Král, přijíždějící na oslátku.

Tak jdou ty volající zástupy. Evangelista Matouš řekne, že šli před ním a za ním. Východní církevní otec Jan Zlatoústý k tomu o pár století později napsal: "Ti, co šli před ním, to byli proroci, a ti co šli za ním, to byli apoštolé a mučedníci a doktoři křesťanského učení." Ve své byzantské nabubřelosti zapomněl na ty ostatní, na chudé a tiché. Ale něco na tom jeho slovu je. Tak nás král shromažďuje kolem svého stolu a tvoří z nás společenství. Společenství těch, kteří tu byli před námi, i těch, kteří přicházejí po nás. Společenství těch, kteří věřili spíš než my ostatní, ale snášejí se dobře s těmi, kteří přišli později i s těmi, kteří teprve přijdou. Všechny zve  k sobě, tvoří z nich jeden zástup, který smí volat: Hosanna synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně. My tě Pane vyhlížíme, my na tebe čekáme. Požehnaný, který přichází a přijde, aby s sebou přinesl novou zemi pod novým nebem.

Modlitba: Bože, chválíme tě a oslavujeme za to, že jsi všechno dal do rukou tichého Krále. Dej, abychom se z toho radovali a tvého Krále očekávali.

Amen

Aktuálně

Ohlášky z neděle 19. listopadu jsou k nahlédnutí zde.


Redakce