Reformace
se chtěla vysmeknout z nebiblické tradice, která panovala v církvi.
Všechno podle hesla: jen pouhým Písmem měřit všechno. Proto také odmítla svátky
všech svatých a dušiček. Ale neudělala to tak, jak později jeden evangelický
farář za 1. republiky, když lidé vždy na začátku listopadu hrnuli květiny na
hřbitov a zapalovali mu tam svíčky a on to nemohl zastavit, prohlásil, že ty
květiny a světla jsou ke vzniku republiky. Reformační otcové to vzali vážněji.
Věděli, že člověka čas od času napadnou otázky typu: Kam směřuje lidský život,
má nějaký smysl, je něco jako cíl, nebo to vše končí v černé díře? A
odpovědné učení víry tyto otázky musí řešit. A luterská reformace dokonce
vytvořila nový svátek ? poslední neděle v církevním roce se stala nedělí
smrtnou či věčnou - byla připomínkou, že člověk je jen tráva, jen usychající
kvítí, ale díky Bohu, Ježíš smrt přemohl!
Ukřižovaný a pohřbený Ježíš vstal z hrobu, byl Bohem vzkříšen a žije. A
to platí i pro nás (1K15). Ale jak to bude s námi po smrti? ptáme se. Na to se
zeptali Ježíše i saduceové, kteří odmítali vzkříšení. Byli těmi horními deseti
tisíci. Uznávali jen 5 knih Mojžíšových, hádali se s farizeji a kolaborovali s
římskými okupanty. Mrkne tu hned na nás otázka, zda moc, kterou měli, je
nevedla k tomu, že popírali vzkříšení. Měli všechno. Ti zbožnější z nich si
mysleli, že je to Boží požehnání, ti ostatní, že toho tolik od Boha
nepotřebují. Jejich popírání vzkříšení mohlo být také ze strachu. Je-li Bůh,
který nás vzkřísí a všechno naše jednání bude zprubováno, to by muselo měnit
náš život už teď - a to nemůžeme riskovat. Moc člověka ohrožuje, vede často k
určitému druhu tuposti. Člověk pak vidí jen sebe, dělá ze sebe pána a vadí mu
všechno, co ho přesahuje, s čím si neví rady, v čem vidí pro sebe nebezpečí.
Moc přikovává člověka ke starým pořádkům a starému stylu jednání, ve kterém Bůh
a bližní má malou cenu. Ježíš
však tuto debatu o životě po životě nevyvolává. Nestará se o tuto oblast tak,
jak bychom čekali. Ježíšovo evangelium je radostná zpráva o příchodu království
nebeského, o příchodu Božího odpuštění a
milosrdenství, o příchodu Boží spravedlnosti a pokoje na tuto naši zem a do
této naší přítomnosti. Je nedorozuměním si myslet, že to, co Ježíš přinesl a
dělal se netýká tohoto zemského, nýbrž až onoho nadzemského světa. Království
nebeské není únik ze světa, ale příchod do světa, do bídy, starostí, problémů,
selhání, bolestí a zápasů našeho zdejšího života. Do života, jak jsme jej
špatně nebo méně špatně žili minulý týden a jak na nás čeká v příštím týdnu.
Týká se našeho života, jeho vztahů k Bohu, k bližním i otázek této
společnosti, v níž žijeme, přírody atd. Ale
saduceové se Ježíše na vzkříšení zeptali. A není to jen otázka, ale i odmítnutí
víry ve vzkříšení a pokus o její zesměšnění. Žádné vzkříšení není a nebude,
říkají. Nakonec už je jen smrt a po smrti není nic. Smrt je konec, a pak už jen
prach a popel, zmar a nicota, černá díla a hlína padající na rakev a to ostatní
co následuje. Není to jen pojetí známé z dnešního světa, ale byl to i
názor některých Ježíšových současníků. Co
se schovává za popíráním vzkříšení tehdy i dnes? Něco už jsem řekl na začátku a
dodávám: popřením vzkříšení tu zůstane jen smrt, která pak má poslední slovo.
Ona všemu a všem udělá konec. Smrt je mocnější než život. Je hrobem našich
nadějí, koncem našeho očekávání. Smrt je tak tím nejvyšším a absolutním pánem.
Popírání vzkříšení, to je naše kapitulace a korunovace smrti za nejvyššího
pána. To
Ježíš nemohl dovolit. Kde je pak Bůh? Někde před smrtí zalezlý v nebi?
Nejde tu na prvním místě o nás, o naši smrt a o naše vzkříšení, jde o Boha, o
Boží věrnost a moc, o Boží slávu. Patří Bohu v životě lidí první i poslední
místo nebo jen předposlední? Patří mu člověk jen po tu dobu, co tu po zemi
zdařileji nebo méně zdařile pobíhá, a pak všechno vezme smrt? Proto
tu Ježíš vytáhne slova, kterými se Bůh u hořícího keře představil Mojžíšovi,
tehdy na počátku své vysvobozovací akce, vyvedení Izraele z otroctví, z hrobu
Egypta: "Já jsem Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův." Tito praotcové pro
nás, ale už i tehdy pro Mojžíše, dávno zemřeli. Pro nás už nežijí, jsou mrtví.
Když však Bůh o nich mluví, když se dokonce na ně před Mojžíšem odvolává, pak
se k nim hlásí. Když říká: "Já jsem Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův,"
tak to jednoduše znamená, že pro Boha jsou ti mrtví živí! ?Jsem, kterýž jsem,?
představí se hned na to Bůh Mojžíšovi. Jsem tu pro vás a s vámi. Nejsem tu
sám pro sebe. Jsem ve vztahu k Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. Jsem jejich
Bohem. Jsem tu pro ně a s nimi a tedy jsou, říká tím Bůh. Zachování
vlastní identity, zachování osobnosti je možné jen ve vztahu k protějšku,
k druhému člověku, trvale ve vztahu Boha k nám. - Má nyní smrt
takovou moc, že dokáže zrušit tento vztah?
Platí tento Boží vztah k nám jen na pár desítek let našeho života,
který mizí jako pára nad hrncem, jako stín nachýlený, jako usychající tráva? A
pak, pak přijde smrt a Abraham a Izák a Jákob a Ježíš a učedníci i my všichni
musíme zemřít a Hospodin je v koncích se svou láskou? Ve smrti i po smrti
musí Bůh Abrahama opustit, protože je sám proti smrti bezmocný?!? Tato
myšlenka je pro Ježíše nesmyslem. Takto Boha nezná, v takového Boha nevěří, a
proto saduceům odpoví: "Bůh není Bohem mrtvých, nýbrž Bohem živých."
Tak to máme vidět! Jistě, ne pro naše lidské schopnosti, naděje a přání.
Díváme-li se na to po lidsku, pak platí saducejská filosofie: mrtvý je mrtvý a
konec! Ježíš nás učí dívat se na nás, na náš život i na naši smrt a na naše
vzkříšení, na naše šance proti smrti, směrem od Boha, ne našima, ale Božíma
očima. Bere nás za ruku a vede nás k Bohu, staví nás na pevnou půdu vedle Boha.
A tam vedle Boha, který vzkřísil ukřižovaného a mrtvého a pohřbeného Ježíše z
mrtvých, tam se můžeme my smrtelní lidé postavit a z jeho, z Božího hlediska, z
Božího stanoviště vidět sebe, svou smrt i tu propast našeho hrobu. I my umřeme,
nezastihne-li nás v našem pozemském přebývání království Boží, zemřeme a ti,
kteří po nás zůstanou nás budou oplakávat. Pro Boha však jsme a budeme živí,
protože on nám podal ruku, je tu pro nás a s námi a u Kristova stolu nám to
vždy znovu říká, že je a bude provždy našim Bohem a Otcem. Jemu se nemůžeme
ztratit. Z jeho ruky nás nic nevykroutí, ani smrt! Jak
to však bude s námi po smrti, až zemřeme a budeme živi Bohu? Saduceové vyprávěli Ježíšovi příběh o ženě,
která si postupně, podle Mojžíšova zákona, vzala 7 bratrů a ptají se, komu z
těch 7 bratří bude po vzkříšení patřit. Jak to tam bude: jedna žena a 7
manželů, nebude to nějaký mužský harém v království nebeském? Chtěli tím
vzkříšení popřít a
zesměšnit. Ježíš odpovídá i na tuto druhou část saducejské otázky: při vzkříšení
se nebudou ženit ani vdávat, ale jsou jako andělé v nebi. Tedy - nebudeme
se ženit ani vdávat, budeme jako andělé, budeme synové Boží, protože synové
vzkříšení. To znamená: budou tu obnoveny všechny vztahy mezi lidmi navzájem i
mezi člověkem a Bohem v jejich kráse a průzračnosti. Jen tak je totiž vzkříšení
překonáním smrti. Vlastní tíha smrti není jen v ukrácení života, vlastní tíha
smrti je v rozdělení těch, kdo se mají rádi a v zdánlivě končícím zklamání
těch, kdo za tohoto života lásky neokusili. Zvěst o vzkříšení vyhlašuje: tyto
překážky, tyto bariéry jsou bourány, "budete jako andělé". Bude to
něco, co si dnes neumíme představit. Budeme jako andělé znamená, že budeme nějak jinak, ale budeme to my. To
nám také říká, že máme ve víře umět očekávat, nebo se to z evangelia učit,
očekávat od Boha to, co si nedovedeme namalovat, vymyslet, vypočítat. Ježíš - (prý) v jednom výroku, který se nedostal do evangelií, ale zachoval ho
z ústní tradice Origenes - tak v tom výroku Ježíš říká: ?Kdo je mi
blízko, je blízko ohni a kdo je mi vzdálen, je vzdálen Království.? To je
skoro, jako by to byl výrok inspirovaný hořícím keřem, u kterého Mojžíš
uslyšel, že Bůh je Bohem Abrahama, Izáka a Jákoba a Ježíš to pak použije proti
saduceům jako argument pro život s Bohem. Kdo je příliš blízko ohni, začne sám
hořet. A kdo je blízko živému Bohu, začne sám žít. Víc nepotřebujeme vědět. Víc
si představovat nemusíme. A taky neumíme. Nebo můžeme, ale s vědomím, že
jsou to naše, pracovní, a velmi předběžné představy. A budoucnost bude lepší. Modlitba:
Pane Ježíši Kriste, děkujeme Ti, že nás ujišťuješ o věrnosti našeho Otce, která
sahá i za smrt. Děkujeme Ti, že ve spolehnutí na tuto Boží věrnost smíme mít
naději a vyznávat: Náš Bůh je Bohem živých. Amen |
AktuálněOhlášky z neděle 22. dubna jsou k nahlédnutí zde.V pátek 4.5. od 18:00 zveme do našeho kostela na dobročinný koncert spojených pěveckých sborů "Spojení radostí" (sbor zahrnuje i členy místního ChraPoTu pod vedením P. Šplíchala). Kartotéka Prosíme vás o pomoc s aktualizací údajů v seznamu členů sboru. Na zde uvedeném odkaze můžete uvést své jméno a kontaktní údaje. Budou odeslány pouze správcům kartotéky a nebudou předány dalším osobám. Ozveme se vám. |