Závěr církevního roku 23.11.2008
Mt 22, 23-33 Pavel Kašpar

Reformace se chtěla vysmeknout z nebiblické tradice, která panovala v církvi. Všechno podle hesla: jen pouhým Písmem měřit všechno. Proto také odmítla svátky všech svatých a dušiček. Ale neudělala to tak, jak později jeden evangelický farář za 1. republiky, když lidé vždy na začátku listopadu hrnuli květiny na hřbitov a zapalovali mu tam svíčky a on to nemohl zastavit, prohlásil, že ty květiny a světla jsou ke vzniku republiky. Reformační otcové to vzali vážněji. Věděli, že člověka čas od času napadnou otázky typu: Kam směřuje lidský život, má nějaký smysl, je něco jako cíl, nebo to vše končí v černé díře? A odpovědné učení víry tyto otázky musí řešit. A luterská reformace dokonce vytvořila nový svátek ? poslední neděle v církevním roce se stala nedělí smrtnou či věčnou - byla připomínkou, že člověk je jen tráva, jen usychající kvítí, ale díky Bohu, Ježíš smrt přemohl!  Ukřižovaný a pohřbený Ježíš vstal z hrobu, byl Bohem vzkříšen a žije. A to platí i pro nás (1K15). Ale jak to bude s námi po smrti? ptáme se. Na to se zeptali Ježíše i saduceové, kteří odmítali vzkříšení. Byli těmi horními deseti tisíci. Uznávali jen 5 knih Mojžíšových, hádali se s farizeji a kolaborovali s římskými okupanty. Mrkne tu hned na nás otázka, zda moc, kterou měli, je nevedla k tomu, že popírali vzkříšení. Měli všechno. Ti zbožnější z nich si mysleli, že je to Boží požehnání, ti ostatní, že toho tolik od Boha nepotřebují. Jejich popírání vzkříšení mohlo být také ze strachu. Je-li Bůh, který nás vzkřísí a všechno naše jednání bude zprubováno, to by muselo měnit náš život už teď - a to nemůžeme riskovat. Moc člověka ohrožuje, vede často k určitému druhu tuposti. Člověk pak vidí jen sebe, dělá ze sebe pána a vadí mu všechno, co ho přesahuje, s čím si neví rady, v čem vidí pro sebe nebezpečí. Moc přikovává člověka ke starým pořádkům a starému stylu jednání, ve kterém Bůh a bližní má malou cenu.

Ježíš však tuto debatu o životě po životě nevyvolává. Nestará se o tuto oblast tak, jak bychom čekali. Ježíšovo evangelium je radostná zpráva o příchodu království nebeského, o příchodu Božího odpuštění  a milosrdenství, o příchodu Boží spravedlnosti a pokoje na tuto naši zem a do této naší přítomnosti. Je nedorozuměním si myslet, že to, co Ježíš přinesl a dělal se netýká tohoto zemského, nýbrž až onoho nadzemského světa. Království nebeské není únik ze světa, ale příchod do světa, do bídy, starostí, problémů, selhání, bolestí a zápasů našeho zdejšího života. Do života, jak jsme jej špatně nebo méně špatně žili minulý týden a jak na nás čeká v příštím týdnu. Týká se našeho života, jeho vztahů k Bohu, k bližním i otázek této společnosti, v níž žijeme, přírody atd. 

Ale saduceové se Ježíše na vzkříšení zeptali. A není to jen otázka, ale i odmítnutí víry ve vzkříšení a pokus o její zesměšnění. Žádné vzkříšení není a nebude, říkají. Nakonec už je jen smrt a po smrti není nic. Smrt je konec, a pak už jen prach a popel, zmar a nicota, černá díla a hlína padající na rakev a to ostatní co následuje. Není to jen pojetí známé z dnešního světa, ale byl to i názor některých Ježíšových současníků. 

Co se schovává za popíráním vzkříšení tehdy i dnes? Něco už jsem řekl na začátku a dodávám: popřením vzkříšení tu zůstane jen smrt, která pak má poslední slovo. Ona všemu a všem udělá konec. Smrt je mocnější než život. Je hrobem našich nadějí, koncem našeho očekávání. Smrt je tak tím nejvyšším a absolutním pánem. Popírání vzkříšení, to je naše kapitulace a korunovace smrti za nejvyššího pána.  

To Ježíš nemohl dovolit. Kde je pak Bůh? Někde před smrtí zalezlý v nebi? Nejde tu na prvním místě o nás, o naši smrt a o naše vzkříšení, jde o Boha, o Boží věrnost a moc, o Boží slávu. Patří Bohu v životě lidí první i poslední místo nebo jen předposlední? Patří mu člověk jen po tu dobu, co tu po zemi zdařileji nebo méně zdařile pobíhá, a pak všechno vezme smrt? 

Proto tu Ježíš vytáhne slova, kterými se Bůh u hořícího keře představil Mojžíšovi, tehdy na počátku své vysvobozovací akce, vyvedení Izraele z otroctví, z hrobu Egypta: "Já jsem Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův." Tito praotcové pro nás, ale už i tehdy pro Mojžíše, dávno zemřeli. Pro nás už nežijí, jsou mrtví. Když však Bůh o nich mluví, když se dokonce na ně před Mojžíšem odvolává, pak se k nim hlásí. Když říká: "Já jsem Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův," tak to jednoduše znamená, že pro Boha jsou ti mrtví živí! ?Jsem, kterýž jsem,? představí se hned na to Bůh Mojžíšovi. Jsem tu pro vás a s vámi. Nejsem tu sám pro sebe. Jsem ve vztahu k Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. Jsem jejich Bohem. Jsem tu pro ně a s nimi a tedy jsou, říká tím Bůh. Zachování vlastní identity, zachování osobnosti je možné jen ve vztahu k protějšku, k druhému člověku, trvale ve vztahu Boha k nám. - Má nyní smrt takovou moc, že dokáže zrušit tento vztah?  Platí tento Boží vztah k nám jen na pár desítek let našeho života, který mizí jako pára nad hrncem, jako stín nachýlený, jako usychající tráva? A pak, pak přijde smrt a Abraham a Izák a Jákob a Ježíš a učedníci i my všichni musíme zemřít a Hospodin je v koncích se svou láskou? Ve smrti i po smrti musí Bůh Abrahama opustit, protože je sám proti smrti bezmocný?!? 

Tato myšlenka je pro Ježíše nesmyslem. Takto Boha nezná, v takového Boha nevěří, a proto saduceům odpoví: "Bůh není Bohem mrtvých, nýbrž Bohem živých." Tak to máme vidět! Jistě, ne pro naše lidské schopnosti, naděje a přání. Díváme-li se na to po lidsku, pak platí saducejská filosofie: mrtvý je mrtvý a konec! Ježíš nás učí dívat se na nás, na náš život i na naši smrt a na naše vzkříšení, na naše šance proti smrti, směrem od Boha, ne našima, ale Božíma očima. Bere nás za ruku a vede nás k Bohu, staví nás na pevnou půdu vedle Boha. A tam vedle Boha, který vzkřísil ukřižovaného a mrtvého a pohřbeného Ježíše z mrtvých, tam se můžeme my smrtelní lidé postavit a z jeho, z Božího hlediska, z Božího stanoviště vidět sebe, svou smrt i tu propast našeho hrobu. I my umřeme, nezastihne-li nás v našem pozemském přebývání království Boží, zemřeme a ti, kteří po nás zůstanou nás budou oplakávat. Pro Boha však jsme a budeme živí, protože on nám podal ruku, je tu pro nás a s námi a u Kristova stolu nám to vždy znovu říká, že je a bude provždy našim Bohem a Otcem. Jemu se nemůžeme ztratit. Z jeho ruky nás nic nevykroutí, ani smrt! 

Jak to však bude s námi po smrti, až zemřeme a budeme živi Bohu?  Saduceové vyprávěli Ježíšovi příběh o ženě, která si postupně, podle Mojžíšova zákona, vzala 7 bratrů a ptají se, komu z těch 7 bratří bude po vzkříšení patřit. Jak to tam bude: jedna žena a 7 manželů, nebude to nějaký mužský harém v království nebeském? Chtěli tím vzkříšení popřít

 

a zesměšnit. Ježíš odpovídá i na tuto druhou část saducejské otázky: při vzkříšení se nebudou ženit ani vdávat, ale jsou jako andělé v nebi. Tedy - nebudeme se ženit ani vdávat, budeme jako andělé, budeme synové Boží, protože synové vzkříšení. To znamená: budou tu obnoveny všechny vztahy mezi lidmi navzájem i mezi člověkem a Bohem v jejich kráse a průzračnosti. Jen tak je totiž vzkříšení překonáním smrti. Vlastní tíha smrti není jen v ukrácení života, vlastní tíha smrti je v rozdělení těch, kdo se mají rádi a v zdánlivě končícím zklamání těch, kdo za tohoto života lásky neokusili. Zvěst o vzkříšení vyhlašuje: tyto překážky, tyto bariéry jsou bourány, "budete jako andělé". Bude to něco, co si dnes neumíme představit. Budeme jako andělé znamená,  že budeme nějak jinak, ale budeme to my. To nám také říká, že máme ve víře umět očekávat, nebo se to z evangelia učit, očekávat od Boha to, co si nedovedeme namalovat, vymyslet, vypočítat.

Ježíš - (prý) v jednom výroku, který se nedostal do evangelií, ale zachoval ho z ústní tradice Origenes - tak v tom výroku Ježíš říká: ?Kdo je mi blízko, je blízko ohni a kdo je mi vzdálen, je vzdálen Království.? To je skoro, jako by to byl výrok inspirovaný hořícím keřem, u kterého Mojžíš uslyšel, že Bůh je Bohem Abrahama, Izáka a Jákoba a Ježíš to pak použije proti saduceům jako argument pro život s Bohem. Kdo je příliš blízko ohni, začne sám hořet. A kdo je blízko živému Bohu, začne sám žít. Víc nepotřebujeme vědět. Víc si představovat nemusíme. A taky neumíme. Nebo můžeme, ale s vědomím, že jsou to naše, pracovní, a velmi předběžné představy. A budoucnost bude lepší.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, děkujeme Ti, že nás ujišťuješ o věrnosti našeho Otce, která sahá i za smrt. Děkujeme Ti, že ve spolehnutí na tuto Boží věrnost smíme mít naději a vyznávat: Náš Bůh je Bohem živých.

Amen

Aktuálně

Ohlášky z neděle 18. června jsou k nahlédnutí zde.

V neděli 26. června zveme na sborový den, který začíná bohoslužbami v 9:00. Program celého dne je k nahlédnutí zde


Redakce