Neděle 1. adventní 27.11.2011
J 1, 5 Pavel Kašpar

J 1, 5:     "A to světlo v temnostech svítí a tma je nepohltila."


Dřív než se člověk naděje, už je tu opět Advent, náš zápas o naději. Velkoměstský životní styl nás stále drží v letu, běhu a v chvatu, nenabádá, nevede nás k ztišení, k usebrání a k rozjímání. Ale Advent to po nás žádá, zve a vyzývá nás k tomu. Kdo ví, zda na to dáme. Většinou říkají lidé: Co blbneš, nějaký ztišení, na konci roku mám nejvíc práce.
V dřívějších dobách na venkově byl tento předvánoční čas časem vhodným k usebrání. Práce na polích a v zahradách skončily, slunce zapadá již ve čtyři hodiny odpoledne, jsou tu dlouhé zimní večery. A v době, kdy ještě neexistovala masmédia, masu otupující prostředky a kdy nebyly ty skleněné chrámy kšeftu, kam se lidé hrnou a mačkají, prý nakupují, tehdy dávno tu vznikal prostor pro práci na sobě, pro vnitřní obnovu a vzpruhu, prostor pro činnost vpravdě lidskou. Po roce opět v světnici, často u jediného zdroje tepla, všude kolem temnota, a člověk v klidu rekapituluje svůj život. Rekapitulovat znamená vracet hlavu tomu, co v mém životě hlavu ztratilo. Mám stále větší pocit, že bez této rekapitulace, utřídění a vnitřní nápravy, meditace v sobě a v modlitbě, směřující k Bohu, do člověka leze chaos, neurózy, i leccos horšího. Proto potřebuje dnešní člověk tolik psychiatrů, krizových center, psychoterapeutů.

Advent začíná v temnotě, v ponurosti. Je v tom záměr - adventního světla postupně přibývá až k Vánocům, kdy máme zažít nadbytek, přemíru, záplavu světla. Dnes je první neděle adventní, dnes zapalujeme v tom ponurém čase, první svíci. Nemáme se světlem pospíchat, nemáme předbíhat, máme zažít tu temnotu a ponurost. A pro mne je tu dost těžký úkol, dnes o první neděli adventní nepředbíhat, netáhnout to až do finále, to pak znamená pronést trochu ponuré kázání. A jde to, předestřít ponurou zvěst, zvěstovat ponuře evangelium, radostnou zvěst? Není to contradictio in adjecto, ponurá radostná zvěst - není to protimluv? Po svém to řeší medvěd, nebo ježek. Ti jdou o první neděli adventní spát a probudí se až na jaře. Takový luxus není člověku dopřán. Náš Advent začíná ve tmě. Tím, že si uvědomujeme, jak je ta tma temná, tím, že tu temnotu zažíváme. V nastalé tmě člověku dochází, že bez světla nemůže žít, že světlo potřebuje nutně k životu. V nastalé tmě člověk poznává, že světlo není samozřejmé, a proto touží po světle. Jistě, že nejde pouze o fyzikální tmu. Temnota, tma tu má především duchovní rozměr, znamená dezorientaci, ztrátu naděje, čas, ve kterém mají převahu temné mocnosti zloby a násilí. Vzpomeňme jen na Velký pátek, na tu tmu, která začala v poledne a trvala až do třetí hodiny odpolední, na temnotu, kdy Ježíš umírá, na tu tmu za bílého dne, kdy slunce spravedlnosti přestalo svítit, kdy si Bůh zakryl tvář, kdy se provalilo, jak těžce váží hřích a jaké hrůzné důsledky to má a ještě bude mít v lidských dějinách. Tma jako ztráta naděje, jako zoufalství, dovede člověka obestřít, přepadnout, může i zavládnout a panovat. Tam, kde panuje, tam je beznaděj a bezživotí. V úvodu Janova evangelia čteme o Božím tažení proti temnotě. "Na počátku bylo Slovo, to slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh... Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí." Slovo není pouze pojem, slovo tvoří, vytváří skutečnost. Slovo je zde jako kovářská výheň, jako dílna, oficína či laboratoř, slovo tvoří a udržuje skutečnost v chodu. "Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic z toho, co jest." A v tom tvořivém Slově "byl život a život byl světlo lidí. A to světlo ve tmě svítí a tma ho nepohltila." Boží život je světlem lidí, on svítí v temnotách a tma ho nepohltila. Kraličtí překládají: "A to světlo v temnostech svítí, ale tmy ho neobsáhly." Ať to přeložíme tak či onak, vždy to v češtině vzbuzuje dojem, že ta tma nebo ty temnoty to světlo nedostaly, že tma to světlo neuhasila, nepohltila, že je prostě tma na to světlo krátká. Ale v jiných jazycích, i některé české překlady to překládají jinak. "Světlo svítí v temnotách, ale ty tmy ho nepřijaly." Nepřijaly ho, tmy ho nepozvaly dál, nevzaly, zabarikádovaly se před tím světlem. V každém případě je to podivuhodný obraz. Vždyť tma není nic, je to pouze nedostatek světla, říká se. A tak je tma proti světlu bezbranná, nemůže se mu ubránit, natož aby tma mohla světlo pohltit či zachvátit. I když čteme, že tmy světlo nepřijaly, tak je to proti přírodním, fyzikálním zákonům. A když je něco nadpřirozené, tak mluvíme o zázraku. Ale zázrak to je překročení přírodních zákonů pozitivním směrem, překročení ve jménu lásky a milosti, ve jménu Božího života. To, že temnoty nepřijaly světlo Božího života, to není zázrak. Když se překračují přírodní a fyzikální zákony negativním směrem, ve jménu nenávisti, zloby, násilí a bezživotí, pak se to nenazývá zázrak, ale perverze, zvrácenost, zvrhlost. Život - Boží světlo svítí v temnotách a tmy ho nepřijaly, to je skutečnost, smutný fakt našich dějin a naší současnosti, to neodpovídá fyzikálním zákonům a přesto se to skutečně děje právě jako opak zázraku. Můžeme v tuto chvíli vzpomenout na všechny oběti násilí v našich dějinách, na všechny ty, kteří zažili tu hroznou temnotu - židovské a cikánské rodiny za druhé světové války, političtí odpůrci za komunismu, vězňové svědomí ve světě v naší současnosti, ale i lidé trápeni děsnými nemocemi, umírající v prachu cest a lidské bezohlednosti, trpící hladem, ponížením, opuštěností?ti všichni a mnoho dalších zažili tu temnotu, která nepřijímá světlo života Božího, tu temnotu, která je opakem zázraku, která je perverzí. A je tu i druhá stránka věci - obránci tmy. To jsou všichni, kteří chodí kolem Krista jako by byl vzduch, prázdno a nýmand, všichni ti, kteří považují sebe za poslední měřítko pravdy a života, všichni ti, co druhé trápí, ponižují, druhým ubližují, nebo si lhostejně prohlížejí jejich trápení.

O první adventní neděli zapalujeme s bázní v temnotě, kterou si uvědomujeme, první svíci. Uvědomujeme si, že bez naděje se nedá žít. Kdysi jsem si rýmoval: "a bez naděje se nedá nic, bez naděje se nemůžeš vdávat ani ženit, bez naděje nelze být v naději, bez naděje nemůžeš stavět ani žít. Bez naděje lze pouze zimomřít." Soustřeďujeme se na to, co zakládá a drží naši naději a víru. Rozsvěcujeme první svíci z toho světla, které svítí v temnotách, a za každou cenu se chceme vymanit z těch temnot, které to světlo neobsáhly a nepřijaly. Tím, že toužíme po tom Božím světle života, dovedeme zahlédnout to životadárné světlo, ano v jeho světle spatřujeme světlo. Zapalujeme první adventní svíci a k tomu zní hlas apoštola Pavla (2K 4,6): "Neboť Bůh, který řekl, ze tmy ať zazáří světlo, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově." Bůh osvítil naše srdce a v tomto Božím světle spatřujeme světlo jeho slávy ve tváři Kristově. Zapalujeme první svíci s touhou a s přáním, aby Bůh osvítil naše srdce. Ano, v srdci chceme Advent slavit Spasitele drahého. Vyhlížíme, toužíme po novém setkání s Kristem, věříme, že stále přichází ve svém svatém a tvůrčím Duchu, že je stále na cestě k nám, že svůj svět neopustil. Vyhlížíme jeho přicházení a věříme v jeho slavný druhý příchod, v kterém náš svět zažije Boží království, jeho spravedlnost a jeho pokoj v plné míře. V blikotavém světle první adventní svíce spatřujeme světlo Boží slávy ve tváři Kristově. Jeho tvář se proměňuje. Jednou je to tvář plná bolesti, to nám Ježíš zjevuje: ten kdo trpí, skutečně patří Bohu, podruhé je to tvář zářící, tvář vzkříšeného, která volá: Smiřte se s Bohem a pokoj vám.

Modlitba: Pane, kam bychom chodili, na koho jiného bychom se obraceli, vždyť Ty máš slova věčného života.

Amen.

Aktuálně

Ohlášky z neděle 25. června jsou k nahlédnutí zde.

O prázdninách se budou konat tato setkání:
- modlitby a zpěvy Taizé, vždy druhé úterý v měsíci v 19 hod. (tj. 11.7. a 8.8.)
- biblická hodina pro dospělé bude od 12. července a povede ji bratr farář Jiří Šimsa.
- DŽES se bude o prázdninách scházet po domácnostech. Informace žádejte u M. A. Fikejsové 
nebo P. Zikmunda.



Redakce