3. neděle po Zjevení 22.1.2012
2Kr 5,8-15+19a (1-19) Pavel Kašpar

Sláva je pro lidi velká věc. A když se k tomu připojí úcta králů, co víc si přát. Je pravda, že sláva mocných a moc sama člověka dovedou také vnitřně tak vykuchat, že se z člověka stává tupec bez vztahu a citu, bez vnitřností, kde chybí i srdce. Naamán syrský, vojevůdce, byl taky slavný a k tomu mocný a měl úctu králů. Ale přihodilo se mu něco, s čím mocní nepočítají a čeho se v hloubi duše děsí. Uhnal si někde malomocenství. To se dá dnes srovnat tak s AIDS. A tady nepomůže žádná moc, sláva ani peníze. Už není lidské pomoci. Může stříhat metr, kolik času k hrobu mu zbývá.

A najednou mu pomůže někdo, kdo je úplně dole. Náhlý střih, vypravěč přestane mluvit o generálech a stočí tok svého vyprávění někam jinam. Boží slovo najednou pošle svůj paprsek světla, kamsi dolů na malé, zajaté děvče. Děvčátko z Izraele je teď u Naamánovy ženy otrokyní. Tak to mezi státy i lidmi bývá. Násilí užívají mnohdy k prosazení své nenasytnosti. Pak trpí lidé, dospělí i děti. A i když to lidi takto vymýšlejí a provádí, nemysleme, že Hospodin jen přihlíží, že zapomíná na trápené lidskou chamtivostí. Nezapomněl na děvčátko v otroctví. Dokonce z ní dělá svého anděla. Když ten generál onemocní, řekne dívka své otrokářce: paní Naamánová u nás doma je prorok Hospodinův, který by Naamána zachránil.

Koukám vždy dost překvapen, jak se království Boží, jeho milost, záchrana dere i tam a mezi ty, kdo se chovají bohorovně, kteří na lidi kašlou a z Boha si nic nedělají. A ještě se to děje, skrze ty poslední ve společnosti. Ten generál to vezme a jde se poradit se svým králem. Říká mu: v Izraeli je pro mne pomoc. Syrský král to však pochopí jako pohan, jako mocný a zkažený sekulár: Na to se musí jít pomocí dvou prostředků. Přes peníze a moc. Tím se všechno zařídí, říká. Samozřejmě, že pomocí peněz i vlivu se dá zařídit ledacos. I mnoho dobrého. Ale většinou to je jinak. Přes ideologické řeči je i dnes největší božstvo pro mocné, o kterém si myslí, že pomůžou, moc a prachy. Proto tolik kradou. A tak Naamáne, říká mu král, vezmi 10 talentů stříbra a 6 tis. zlatých dukátů a 10 skvělých kostýmků a uvidíš, že vše bude OK. A já napíšu dopis izraelskému králi, aby tě uzdravil.

A tak se ten pohanský generál od pohanského krále vydá do Izraele. Stále trčí ve svých představách a pověrách o všemohoucnosti peněz a moci. A jde - a tady to spletli oba - ke králi. To děvčátko říkalo k proroku. Ale kdo by dal na pitomou holku, na malého anděla. Král to musí zařídit, ten má přece moc, mocní rozhodují o všem.

Jakmile izraelský král dostal dopis ze Sýrie, zhrozil se. Copak jsem Bůh, abych uzdravoval? Ačkoli je tento izraelský král jako panovník nic moc, nedělá nic, co by se Bohu líbilo, přece má povědomí o Hospodinu a zná své hranice. I letmé setkání s Hospodinem k takovému poznání vede. Tak roztrhl šat na znamení smutku a bezmoci. Eliša prorok se o tom dozvěděl a vzkázal mu: pošli ho ke mně, ať pozná, že v Izraeli nerozhoduje král, ale Boží prorok, nebo ještě lépe Slovo od Boha, sám Hospodin.

Ať chce nebo ne, musí Naamán s celou svitou odpochodovat k proroku Elišovi. Elišova chalupa nebyla honosná vila, spíš polorozpadlá chatrč. U ní zůstane generál stát, čeká a říká si: "Teď ten prorok, ten Boží muž vyběhne, jako kouzelník, jako mocný šaman, a bude všelijak čarovat a dělat magická kouzla, okuřovat mě, zvonit na zvonečky a něco brebentit a zaříkávat mou nemoc, až mne uzdraví." Jinak si to nedovede představit. Jak jsou dnes všelijaké náboženské kejkle a gesta oblíbené. Ale Eliša neuznal za dobré ani z chalupy vylézt a generála pozdravit. Že by nevychovanec? O to tu nejde. On chce Naamánovi z hlavy vytloukat všechny nesmysly a pověry, kterými lidi trpí, podle nichž člověk všechno zařídí. Když ne král, mocný, peníze, tak alespoň kouzelník nebo léčitel, který umí čarovat a samozřejmě je pořádně drahý. Proto Eliša vůbec nevyjde před dům a jen Naamánovi  po služebníkovi vzkáže: "Běž do Jordánu a 7x se omyj a budeš čist." To je další krok k roztloukání falešných představ. Jordán nebyla žádná zázračná řeka, nic léčivého v ní neteklo, jen voda, kterou pili lidé i dobytek. Když to Naamán slyšel, rozzuřil se, vztekal se, dupal. Tohle nečekal. To je urážka. My přece v Sýrii máme tolik léčivých vod a já mám lest do nějaké izraelské stoky. Jedem pryč. Jak je někdy těžké dostat se k Pánu Bohu, nebo jak těžké to má Bůh s námi, aby se k nám prodral. Všechny ty naše představy o náboženství, všechna křivá výchova, to, co do nás ve škole nasypali, naše nafoukanost na to, kdo jsem... Ale Bůh je tu trpělivý. Z Naamánovy ochranky si udělá své posly. Zase celkem bezvýznamní lidé. A tito poslové v policejní uniformě mu domlouvají. "Podívej, otče, i když je to divný, co po tobě ten prorok chce, ale když už jsi tady, proč bys to nezkusil?" A tak Naamán přijde k Jordánu, svleče se a začne se potápět. Po sedmém potopení je uzdraven. To je důležitá chvíle. Jako by svlékl toho starého, pohanského či postmoderního člověka, propadlého pověrám, jako by se svlékl z kůže. To, co mu bránilo uvidět Boha a jeho jednání, je pryč. Dnešní obyvatelé Česka většinou ukazují Bohu jen záda. Jsme přece dospělí, vyspělí, schopní. Události minulého století a v novém tisíciletí to není o moc lepší, ukazují, že jsme taky všeho schopní. Všechny ty kecy o nadčlověku, o tom, že člověk, to zní hrdě, anebo jak jsme zkrotili přírodu, že jsme střed světa, na vše stačíme, že za chvíli vyrobíme sami sebe, jsou směšné. Ale nevím, zda přichází vystřízlivění, spíš jakási rozplizlost, osobní strach, nejistota. Ale ti, kteří jsou ve své pýše a sebevědomí zavření, se najednou otevírají, ať už důvod je jakýkoli, a setkání s Bohem je napřimuje. To otevírání se, napřimování, vylezení z ulity svého JÁ, je zápas jak se sedmihlavou saní a přitom zázrak. To se přihodilo tomu syrskému generálovi.

Naamán se od Jordánu vrací k Božímu muži. Teď s ním už Eliša mluví. Naamán se před ním postavil do pozoru, to je úcta. Vrchní velitel, generál, se staví do pozoru před Božím mužem, před prorokem. V tom je jeho pokora a pokání, které přemohlo tu pohanskou či sekulární povýšenost, navztekanost a svrchovanost, že já člověk můžu zařídit všechno, mám život v hrsti. Teď stojí před prorokem a skládá své první vyznání víry: "Poznal jsem, že není Boha na celé zemi, mimo Izrael." A o to šlo. Ne, že pomoc je v penězích, v moci, v nějakém lidském papaláši, dokonce ne ani v izraelském proroku. On dobře poznal, to byl cíl jeho cesty, že Bůh je jen v Izraeli.

A teď nastupuje vděčnost. Vděk Bohu je důležitá věc. V děkování i chválení, v pomoci druhým i Božímu lidu. Naamán dává složit těch 10 talentů stříbra, 6 tis. zlatých dukátů a 10 nádherných obleků. Zbrojnoši se potí. "Přijmi to, jako projev vděčnosti." A je znovu vyveden z míry, tentokrát Elišovým tvrdým odmítnutím: ani halíř. Je to pastorace, terapie. Eliša nemůže přijmout nic. Naamán, který celý život trčel v představě, že peníze a moc zmohou všechno, za peníze se dá koupit i Pán Bůh, jeho záchrana a milosrdenství a odpuštění, musí narazit dost tvrdě, poznat, že to tak není. Musí poznat, že víra, že záchrana, že radost, že naděje je od Boha zadarmo, že toto všechno se nedá pořídit z lidských schopností ani mocí ani bohatstvím. Ten, kdo k Bohu přichází, má poznat, že Boží věc na zemi nestojí na lidské síle ani na penězích, že žijeme a i ten, kdo přichází k Bohu, bude, smí žít z Boží milosti, z jeho moci, z jeho lásky, z jeho odpuštění, z Božího rozhodnutí. Má poznat, že ty nejdůležitější věci nejsou na prodej, ke koupi, ale jsou jen darem. Ale nemysleme si, že když se člověk setká s Bohem, s Kristem, že bude hned celý jiný, proměněný. Vždyť si v sobě neseme léta nashromážděné představy o světě, o lidech, o sobě, o Bohu, jsme všelijak genově zaneřáděni... To nejde změnit obratem ruky, nejde se vyhodit do koše a neklonovat znovu, jinak. Musíme ve víře růst, přemáhat to, co ji brání, potřebujeme k tomu druhé, aby nám pomáhali. Někdy to jde rychleji, jindy pomaleji, ale je to úkol na celý život. Občas ta cesta má mnoho zákrutů a úskalí, rozhodnutí i pádů a nových zápasů. Ten Naamán potřebuje taky pomoc a podporu - Eliša to ví.  Proto mu povolí, že se může, jako nový vyznavač Hospodinův, účastnit pohanských obřadů při ceremoniích svého krále, že mu to Hospodin odpouští. To však neznamená klanění kdejaké potvoře a moci. A je možné, že vírou i tuto závislost na své pozici generála překoná a k falešnému božstvu nepoleze. A pak mu ještě dovolí, je to jakási berlička pro Naamána, který dělá první krůčky ve víře, aby si na dva mezky nabral hlíny z izraelské země. Protože ten Naamán zatím žije v představě, že Boha Izraele může oslavovat jen tam, kde je izraelská půda. Asi si tu hlínu někde doma vysypal a na ní postavil oltář Hospodinův a tam se modlil a vzýval Boha. Sami přiznejme, že každý ke své víře potřebujeme nějaké znamení Boží přítomnosti, na dva mezky izraelské země, ať už kostel, kam chodíme, slovo člověka, který nám na Boha ukazuje, nebo nějaký jeho dárek ke křtu, nebo zážitek lásky a naděje, když nám někdo podal ruku a má nás rád... Tak se vypravujeme na cestu víry. A k tomu ještě dostáváme Elišovo požehnání: Jdi, jděte v pokoji. A pokoj Boží, to je děj, to není hotový stav, je to děj, událost, vnitřní událost, která pak vysílá člověka do vnějších událostí, dějů, do života a dává nám sílu zůstat u Boha, žít nadějí i radostí.

Modlitba: Pane, dávej nám víru, naději i radost. Provázej nás v životě svým pokojem. Amen.

Aktuálně

Ohlášky z neděle 25. června jsou k nahlédnutí zde.

O prázdninách se budou konat tato setkání:
- modlitby a zpěvy Taizé, vždy druhé úterý v měsíci v 19 hod. (tj. 11.7. a 8.8.)
- biblická hodina pro dospělé bude od 12. července a povede ji bratr farář Jiří Šimsa.
- DŽES se bude o prázdninách scházet po domácnostech. Informace žádejte u M. A. Fikejsové 
nebo P. Zikmunda.



Redakce