4. neděle po Zjevení 29.1.2012
Zj 1, 9-18 Pavel Kašpar

Dnešní neděle je poslední nedělí po Zjevení Páně. Čtou se oddíly, které vyjadřují mimořádnost Ježíšova zjevu. Někdy je ta zjevená jinakost člověku tak silná, že se pod ní sesype. Jako by zažil nějakou nepředstavitelnost, něco, co vyvolává strach, nebo to vnímá jako tak silný zážitek, že chce, aby to tak zůstalo napořád, aby ten zjevený Pán zůstal tak, jak je. To jsme četli v evangeliu. Ježíš se proměnil před jejich očima. Němci tomu říkají "Verklärung des Herrn", cosi jako zazáření Páně. Událost, kdy bázeň běhá člověku po zádech a přitom nechce, aby to skončilo. A Petr chce hned stavět stany a zůstat na hoře s Ježíšem a ostatními, už nechodit nikam. Zážitek ráje? V každém případě se tu popisuje mimořádnost, kterou je překvapen, vyděšen. Je to jednoduše vnitřně hluboký a přitom adrenalinový zážitek, který člověka mění.

Co popisuje Jan ve svém Zjevení, to přesahuje všechno, co si dovedeme představit. Ale ještě než nám to popíše, představí nám sám sebe. "Já Jan, váš bratr a spoluúčastník tísně i království i vytrvalosti v Ježíši, ocitl jsem se na ostrově zvaném Patmos pro slovo Boží a svědectví Ježíšovo." Ten pozdrav je určen sedmi křesťanským sborům, církvi, tedy i nám. Tehdy na počátku uvěřit v ukřižovaného a vzkříšeného Krista, znamenalo být spoluúčastník tísně i království i vytrvalosti v Ježíši, to znamenalo vzít na sebe velké riziko a být připraven k velké oběti. Minulý týden mi pošťák přivezl balíček a mj. říkal, že našel na půdě rámeček a vněm bylo něco, co nemůže přečíst. Něco jako: "Kde Bůh hospodaří, tam se dobře vaří." A že já rozumím tomu křesťanství víc než on, zda bych mu nemohl říct, jak to přesně zní. Že by si to chtěl opravit a pověsit doma. První křesťané neměli v kuchyni na stěně cedulku s takovým nápisem. Věděli, že svou novou vírou jdou do boje, jdou do zápasu se svou dobou, s místními zavedenými kulty. Mnozí představitelé prvních sborů skončili svůj život násilnou smrtí, v arénách či na popravištích. První poznání Božských tajemství, zakotvení v království Božím, bylo ovocem ze stromu kříže. Ale nebyla to skutečnost jen první církve. Stará Jednota bratrská, ke které se naše církev hlásí, ke třem znakům pravé církve, přidávala čtvrtý. Vedle bohoslužebného děni, zvěstování Slova a eucharistie, vedle společenství věřících a služby potřebným, ještě pronásledování.

I my už asi doma v kuchyni nemáme cedulku o tom, jak u nás Bůh hospodaří a nám, se dobře daří. To mají tak chalupáři. Víra dnes je náročnější než třeba před 100 léty. Patří k tomu zápas, vyznání, vědomí odlišnosti, vědomí, že patřím k menšině, i když se člověk spíše potýká s neporozuměním, tupostí nebo nezájmem, než s dravou zvěří v aréně. Proto i my potřebujeme uvidět a uslyšet toho Pána Krista, toho Beránka, aby to vzpružilo naši víru, narovnalo nám páteř a zvedlo sebevědomí působené tím, že patřím Kristu.

"Ocitl jsem se ve vytržení Ducha (ocitl jsem se v Duchu) v den Páně," pokračuje Jan, "a uslyšel za sebou mocný hlas jako polnici." Jan je osloven v Den Páně, v den zasvěcený Pánu, tedy v neděli. v den Kristova vítězství, v den, který má liturgickou, bohoslužebnou náplň. Jan ve svém vyhnanství asi nemá možnost se zúčastnit bohoslužeb, kde se sejdou dva nebo tři, nemá možnost si zajít do kostela. Ale v Duchu, ve vizi, která je mu poskytnuta, má účast přímo na nebeské liturgii, na andělských chvalozpěvech, které budou stále prokládat a komentovat veškeré dění v celé knize. Kniha Zjevení na jedné straně vypráví o dějinách, jejich hrůzách a utrpení mnohých, ale na druhé straně je tam 17 střihů do nebe. Tam je nebeská liturgie, svatí, bývalí mučedníci tam stojí u trůnu Beránkova, on zabitý Beránek, Kristus vzkříšený tam vládne. Tahle liturgie, která je podobná tehdejší křesťanské bohoslužbě, provází jako protějšek celý život člověk. Člověk, který se bohoslužeb, modliteb, zpěvu, stolu Páně, poslouchání slov živého Krista a jeho společenství účastní, vnitřně to vše přijímá a nechá se tím formovat je už tady a teď osvobozován k dobrému a nadějnému životu i v tom, čím prochází, je osvobozován k laskavosti, kde je plno nenávisti a vzteku, je osvobozován k pomoci druhému ve společnosti, kde se ti malí odstrkují a člověkem se pohrdá a platí jen prachy, je osvobozován k odpuštění tam, kde platí jen odplata, je osvobozován k naději a výhledu k dobrému cíli tam, kde se jen naříká, nadává, a lidé se bojí, co bude zítra. 

Počátkem zjevení je hlas, který připomíná zvuk polnice. Polnice znamená mobilizaci, přípravu na příchod Pána, na jeho zjevení a jeho slovo. "Otočil jsem se, abych viděl, kdo mluví (dosl. abych viděl ten hlas), a otočiv se viděl jsem sedm zlatých svícnů a uprostřed nich podobného synu člověka, oděného řízou a na prsou zlatý pás." Na loňskou noc kostelů přinesl bratr Helge Goldhahn takovou zvláštní věc, jmenovalo se to tajemství víry. Byl to přístroj, který vydával vysokofrekvenční signál. Prý. Když se člověk po něm otočil, neprokouknul to tajemství, viděl pořád jen ten přístroj. Původně jsem si myslel, že je to dobrý fór, pak jsem zněmil názor. Byl to happening, ba víc, bylo to podobenství.  Když se otočil ve vidění Jan, tvrdil, že něco viděl. Píše, že viděl "podobného synu člověka, oděného řízou a na prsou zlatý pás, vlasy na jeho hlavě byly jako sněhobílá vlna a jeho oči jako plameny ohně. Jeho nohy podobné kovu přetavenému ve výhni a jeho hlas jako hukot příboje. V pravici držel sedm hvězd a z jeho úst vycházel ostrý dvousečný meč; jeho vzhled jako když slunce září v plné své síle." Tady sledujeme marný zápas obrazu, slova s vizí. Ta vize se obrazu i slovu vymyká. Až dosud to Janovi docela šlo s těmi obrazy. Ale když má teď jenom naznačit vyvýšeného Krista, je najednou nejužívanějším slovíčkem "cosi jako", "podobný něčemu jako". Sahá po těch nejpůsobivějších slovech: bělostné, zářivé, lesklé a břitké jako meč. To všechno jsou efektní obraty. Ale když si je poskládáte dohromady, zbude vám hromádka neštěstí. Je jaksi rámcově jasné, že Jan vidí cosi oslňujícího, co přesto má lidské rysy. Ale doslova vzato by to byl bělovlasý muž s červenýma očima, který má navíc pochromované nohy a místo jazyku nabroušený kus kovu. SZ zakazoval zobrazovat cokoliv z Božího světa. Ale to není dost účinné. To, co je zakázáno, láká. To, co provedl Jan, je daleko spolehlivější. Protože to, co popsal, je působivé a velkolepé, ale zobrazit prostě nejde. Až přijdete domů, otevřete tento text v bibli a vezměte si pastelky a zkuste si namalovat to, co Jan popisuje. Uvidíte, že nezůstane z velkoleposti nic, zůstane divná parodie na lidské snahy zobrazovat. Jednoduše "tajemství víry"  - ten vyvýšený a zvítězilý Kristus, Beránek zabitý.

"Když jsem ho spatřil, padl jsem k jeho nohám jako mrtvý; ale on vložil na mne svou pravici a řekl: Neboj se. Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu."  Bylo by normální, kdyby Jan padl k jeho nohám, čelem až k zemi. Tak jak to bylo tehdy zvykem, když se člověk setká s Boží slávou. Jan tu však padá k zemi "jako mrtvý". Kdo spatří Boha, zemře, praví SZ.

Padá jako mrtvý - a syn člověka, Kristus jej pozvedá se slovy, které něco právě o smrti a životu říkají: "Neboj se. Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu." Zazní zde "první i poslední", alfa i omega. Souvisí to s naším životem: je to ten, který nás předešel a kterého potkáme na konci.

Zvláštní je, jak Jan zdůrazňuje jen počátek a konec. Ten, kdo je na začátku i na konci, to má v rukou. Ale teď mezi tím to tak nevypadá. Nevypadá to jako Kristova vláda. Mnozí budou mluvit a mluví o světě a o tom, co se v něm děje, jako o kýblu špíny, nenávisti, zloby, pronásledování, sociální nespravedlnosti a hnusu. Ale my to máme vidět jinak. I z knihy Zjevení víme, že ve světě je plno špíny, hnusu, podrazů, násilí, ale že to není to poslední, že už nyní do tohoto světa zasahuje ten Beránek zabitý, a svojí smrti a vzkříšením přemáhá všechny ty obludy zla. A je potřebí, abychom z jeho slov pochopili, že a jak je v těch událostech už teď.

Ten vítězný Kristus říká: Mám klíče od smrti i hrobu. Tzn., ani on ani my nejsme vydáni napospas smrti. Protože má klíče, takže on sám může z vězení smrti odejít a může si tam pro nás přijít, přijít za námi až do hrobu, až do podsvětí. Ale zároveň "mít od něčeho klíč" znamená "pochopit smysl", najít význam, dostat se k podstatě věci. Kristus má klíč k tomu, co je to smrt, jakou roli má v našem životě, vidí do ní "zevnitř", protože byl mrtvý a zase žije. Kristus má co mluvit k nám, smrtelným lidem, a nám do života, má právo mluvit k umírajícím o smrti, protože jí sám prošel; má co mluvit o smyslu života, protože ten život tady žil a taky do dějin a běhu tohoto světa.  

Dějiny, ten obrovský proud života, do kterého také patřím, tu má svůj konec, dějiny mají cíl. To, že Kristus stojí na začátku i na konci, vyjadřuje, že to vše dění není nesmyslné, že vše vzniklo s určitým záměrem, tam patří jistě ten veliký rozběh přírody, ale i ty dějiny, které člověk vnímá, uvědomuje si nádheru přírody, i krásu setkání, ale i strašné utrpením, které se v dějinách objevuje, to vše není jen náhodným kolotáním, má to smysl a cíl. Pán to přivede všechno k cíli, kdy už nebude, jak říká kniha Zjevení na konci, kdy už nebude pláče ani beznaděje, bolesti ani smrti, všechny ty první věci pominou a bude vše nové a Bůh bude bydliti s námi.

 

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, děkujeme, že jsi vstoupil do tohoto světa, do jeho dějin i do našeho života, abys nám dával odvahu na tebe spoléhat, jednat pravdivě a statečně a s Tebou v životě i ve smrti počítat. Amen.

Aktuálně

Ohlášky z neděle 19. listopadu jsou k nahlédnutí zde.


Redakce