Neděle 2. adventní 9.12.2012
Mt 24, 3-14 + 29, 30a.36 Pavel Kašpar

Advent je příchod. V prostředí církve a vůbec v křesťanské tradici se rozumí adventu jako příchodu Krista Pána. Církevní dogmatiky však rozlišují hned čtyři způsoby Kristova příchodu do tohoto světa.  To už znala stará církev. První příchod je Boží vtělení, Ježíšovo narození v Betlémě z Marie Panny. To si můžeme nechat na Vánoce. Druhý příchod je příchod do našeho, do mého srdce. Tady Kristus klepe, abychom ho vpustili, aby si u nás mohl udělat své bydliště, v srdci, v té skryté prostoře, kam schováváme všechny své neúspěchy, zklamání, bolesti, kde také ale bydlí i naše pýcha a sobectví, všechno to haraburdí, s kterým se nedá žít a přitom v tom žít musíme. Sem vstupuje a vyhazuje všechen ten binec a vpouští do našeho srdce zkrouceného do sebe čerstvý vzduch a novou polohu žití, nový pohled na svět, na lidi kolem, na nás samé i na Boha, který byl možná pro nás už po smrti. Potřetí nám přichází Kristus vstříc při umírání. Víme, že smrtí vše končí, jsou přetrhány vztahy s druhými, všechno to, co jsme prožívali, bere za své. Po člověku zbude prázdné místo. Prý umírání a smrt je i chvíle, kdy je člověk sám, úplně sám, sám se sebou. Opuštěnec, který nemá nikoho. Ale Kristus, ten, který pro nás prožil i umírání a smrt - jde nám jako živý Pán i v této těžké hodině opuštěnosti a prázdnoty, jde nám naproti. Jde nám naproti, abychom tou neznámou cestou nešli sami. Provádí nás tím strašným údolím, tím uzounkým kaňonem, ne do prázdna, ale k sobě samému, do blízkosti Boží, do jeho náruče.

A pak je tu ten čtvrtý příchod, o kterém mluví dnešní evangelium. To bude příchod soudce světa. "To bude hrozný den, kdy půjdou z hrobů ven v předěšení všichni, bezbožní a hříšní." Tak si to kdysi  notoval a představoval šéf Jednoty Bratrské Lukáš Pražský. Je to jeho pojetí apokalypsy, tedy odhalení věcí budoucích. A součástí naší víry je opravdu i očekávání, že Ježíš Kristus, sedící po pravici Boha Otce, přijde soudit živé i mrtvé. Apokalypsa patří do bible a přečtenému oddílu z evangelia se  říká "malá apokalypsa" a tento oddíl se čítává na 2. adventní neděli.

Zkusmo jsem se podíval, jak to někdy dělám, do Husovy postily, jak on takový text vykládá. A náš Mistr Jan se ptá, proč po vlídném příběhu minulé neděle o příjezdu Páně na oslátku, který se tradičně čítává, následuje líčení pohrom posledního času. A odpovídá si: je to proto, "aby ti, kdo nechtí milovat krále tichého a pokorného, alespoň se báli krále mocného a slavného". Mistr Jan říká, že křesťané mají mít obojí: naději i strach. Strach proto "aby se hříchu neklonili", naději proto, že je drží "aby je protivné věci neporazily". Tady se ukazuje, jak i slavná tradice mnohdy zastará, je jen částečně použitelná. Kdo má dnes z těch, "kdo nechtí milovat krále tichého a pokorného," strach z trestajícího Boha? Jazyk na vás vypláznou a dodají: Co blbneš, jakej Bůh? Snad strach z nějakého kriminálu brání lidské svévoli, aby se docela neutrhla ze řetězu. Ale i o tom mám pochybnosti. Kdo nemá svědomí, úctu k hodnotám, které ho přesahují a vztah k druhému, ať se alespoň bojí, říká se? Nevím co s tím! Myslím, že to nefunguje. Na světě je strach, ale není to strach z Boha. Je tu strach z nemocí, strach z lidí, strach ze zítřejšího dne, strach o sebe, ze smrti, ale ten člověka nemění, většinou. Proto si myslím, že to, co říkal Hus úplně neplatí. Nejde o předvedení Krista jako bubáka apokalyptické hrůzy.  Ježíš nám apokalyptické děsy líčí proto, abychom byli připraveni a naděje nás držela a "protivné věci nás neporazily".

Pro věřící Bohu a Kristu, nejsou dějiny světa, ani vlastní osobní dějiny nahodilým shlukem nadějí a následných zklamání, věčným koloběhem katastrof a budování. Všechno, co se děje a odehrává, směřuje kamsi dopředu. Říká se tomu konec světa. Podle přesvědčení mnohých má prý být za pár dní. To sousloví se tady ale moc nepovedlo. Řeknu-li, že se blíží konec světa, pak tu vrcholnou scénu dějin vidím jako konec představení, kdy se všichni herci navzájem otráví nebo probodnou a ten poslední, co dodělává, zatáhne oponu, zhasne, odpálí nálož a kamsi se propadne. Příchod Páně není konec, je to začátek. Pán neodchází, nýbrž přichází. Na scéně světa se nezhasíná, nýbrž rozsvěcí. A tolik tam je toho světla, že ani slunce a měsíc nebudeme potřebovat.

Ježíšovi učedníci by rádi věděli, a my s nimi, kdy to bude, jaká  poznávací znamení budou ohlašovat tu chvíli, v níž ten potupený, trny korunovaný Ježíš zjeví svou královskou moc a nastolí pokoj. Na otázku, kdy to bude, odpoví Ježíš jasně a zklame všechny, kdo by si to datum chtěli poznačit v plánovacím kalendáři. Ví Bůh, kdy to bude. Ví to jen Bůh Otec. Všechny výpočty, odhady a prognózy dodýchání tohoto věku jsou ptákovina a zbytečné trápení ducha. Když to neví ani Ježíš, Syn Boží, pak jde o datum přísně tajné, uložené v nedosažitelném Božím sejfu. Nelze proniknout do Boží databáze, na to jsou všichni hackeři světa krátcí. Ten den přijde jako zloděj v noci. Víme, že návštěvu zloděje si nikdy nelze poznamenat do kalendáře předem, on přijde, když to čekáš nejméně. Na otázku, jaká budou znamení před příchodem Kristovým, odpovídá Ježíš obšírněji. Objeví se všelijací lžimesiášové, přijde hlad, války, také zrada, pronásledování spravedlivých a odpadnutí, děti budou mordovat své rodiče, všechno jako by zešílelo, vymklo se z kloubů, i ten vesmírný řád začne haprovat, co má svítit, svítit nebude, co má na nebi pevně stát, bude padat, země se začne třást, zmizí pevná půda pod nohama.   Jenže tohle není konec tohoto věku. Tyhle hrůzy jsou jen předskokanem Kristova příchodu. Kristův blížící se příchod je nevyvolává, Kristův čtvrtý advent je tečkou za tím vším. Jsou doby a chvíle, jejichž současníci došli k názoru, že to jsou chvíle poslední, protože větší bídu, rozpad a rozklad všeho si nedovedli představit. Tak to viděli židé po dobytí Jeruzaléma a zboření chrámu v roce 70. Pád říše římské prožívalo mnoho křesťanů jako poslední čas. A běželo to dál. Až přišla Osvětim, Gulag, Kambodža. Přišlo jugoslávské běsnění, přišlo 11. září 2001, Sýrie atd., co už naše krátká paměť pamatuje. Nemá to konce, zdá se. Násilí, vraždy, nenávist, záludnost, války mnohdy ověnčené prý zápasem o víru, svobodu, mír. To jsou apokalypsy, to je odhalení hrůz, kterých jsme my lidé schopni a ještě si je umíme zdůvodnit. Jako by vypouštěl kdosi legie démonů, kteří nás přepadnou a my lidé řádíme jako pominutí. Vždy, když něco takového vidíme a slyšíme, říkáme: tak to tu ještě nebylo a už nic horšího nemůže přijít. Mnozí zbožní volají: došlo na Ježíšovy předpovědi, ukázalo se, že je náš svět v koncích, bylo to zjevení, byla to apokalypsa. Jistě, nesmíme ty hrůzy zapomenout, jsou děsné.
V podobné souvislosti u Lk říká Ježíš: napřimte se a pozdvihněte hlavu, záchrana je blízko. To je pak ta Boží apokalypsa. S hlavou vztyčenou očekávejme příchod soudce světa. On pro nás sám sebe nasadil, dal, prošel hrůzou, smrtí. Jeho příchod můžeme očekávat bez děsu. Nepřichází nám nahnat strach, ale strachu, hrůzy a úzkostí nás zbavit, otevřít Království a posadit se s námi ke stolu. 
Když všelijaké katastrofy přicházejí, společenské i osobní, dříve, než přijde on, drží nás naděje, aby nás ty protivné věci neporazily. Naděje, která se neopírá o předpovědi, že už to půjde se světem a s námi pořád lépe a lépe. Naděje, která se nehroutí, když se hroutí naše očekávání a přání, dokonce když přicházejí katastrofy podobné těm, které Ježíš popsal jako hrůzy posledního věku. Strach spoutává a znehybňuje. Naděje osvobozuje a rozvazuje ruce k jednání. Když se ptali Martina Luthera, co by dělal, kdyby se dozvěděl, že zítra má být konec světa, Luther odpověděl: "Šel bych a zasadil na zahradě jablůnku." Naděje tuší, že skrytě, našim smyslům a přístrojům nezjistitelně, směřuje svět k dobrému finále. Ty zasazené stromy, péče o zeleň světa, o krajinu a lepší vzduch, všechna péče o rozšíření prostoru dobra, pokoje, lásky i hezka najde v naplněném věku světa, v království Božím své místo. Vždyť Kristus nekončí, nezhasíná a neodchází, nýbrž začíná, rozsvěcuje a přichází.

Modlitba: Bože, rozsviť svou svíci v každém z nás a dej, ať svítí nejen v tento adventní čas. Amen.

Aktuálně

Ohlášky z neděle 10. září jsou k nahlédnutí zde.

Na sobotu 23.9. plánujeme výlet po tolerančních modlitebnách. Navštívíme Kovanec, Mělnické Vtelno, Nebužely, Vysokou a Libiš. Přihlásit se lze u br. kurátora Miroslava Maňáka mailem na zidenice@evangnet.cz.



Redakce