Neděle Cantate 28. 4. 2013
Iz 42,10-17 Pavel Kašpar

Iz 42,10-17                            Cantate                         

Záznam celé bohoslužby si můžete poslechnout zde.

Ve Starém zákoně je víc prapodivných věcí, které mozkem neobsáhneš, ani nejlepším počítačem nezpracuješ. Jednou z těch věcí je chvála a radostný zpěv Hospodinu, společné zpívání Vysvoboditeli a Zachránci, společné prozpěvování, výskání, halekání a poskakování před Bohem, který zaslibuje spásu. Když se podíváme kolem sebe, neuvidíme žádné rozjásance ani neuslyšíme písně nové, spíše nářek, stížnosti a křik, fňukání a nadávání. Můžeme tu argumentovat, že se nikomu nevede tak skvěle, aby mu z úst tryskala radost. Není přece žádný důvod, když nemám milióny v bance, když mne ohrožují choroby a život je nejistá věc. Jak mohu poskakovat radostí, když mezi námi a kolem nás je pořád trápení i bolest, když lidé z nedůvěry spolu přestávají mluvit a raději komunikují s televizí a počítači, když násilí, nenávist i války se množí jako potkáni. A zdá se, že jinak nebude.

Jenže ti izraelští, které prorok povzbuzuje, aby zpívali píseň novou, byli na tom mizerněji než my. Odvlečeni do zajetí, ve strachu a bez naděje, že se situace kdy změní. A v téhle situaci je prorok vyzve: "Zpívejte Hospodinu píseň novou. Ať zní jeho chvála do všech končin země." Lid v zajetí má zpívat o Boží záchraně, o vysvobození, o návratu domů, o slavném navrácení do zaslíbení země. Lid má zpívat o události, kterou Bůh teprve chystá. Má zpívat chvalozpěv Hospodinu, když se všude dokola zpívá bohům babylónským.

Není to od proroka necitlivost, vyzývat utištěné, zbité a zoufalé k chválení Hospodinova vysvoboditelského činu, když z něho není vůbec nic vidět? Není to neslušnost vůči tomu skomírajícímu společenství v zajetí, které podle svědectví žalmu (137) už ani zpívat nemohlo, jen nenávist jej spalovala? A není to provokace, vyzývat tento lid k chválení Hospodina, když všude se zpívá jen bohům babylónským? Není to provokace i vůči nám, když lidé kolem nás zpívají písně jiné, či spíše nechají zpívat písně, kterými oslavují sebe, svou skvělost a úspěšnost, kdy hodnoty, které Hospodin vnesl do světa, jako odpuštění, oběť, milosrdenství, soucit, vysvobození jsou mnohdy vyhnány z lidských obydlí? Proroku, jsi padlý na hlavu, podívej se kolem sebe, copak neznáš realitu, nevíš, jak to chodí?

Ale námitky se proroka netknou. Nevšímá si jich. Naopak znovu nabírá dech a volá: "Ať zní chvála ze všech končin země. Ti, kteří se vydávají na moře, i to, čeho je moře plno, ostrovy a ti, kdo na nich bydlí, ať pozvednou svůj hlas, i poušť a její města, dvorce, v nichž sídlí Kédar, ať plesají obyvatelé Sély a výskají z vrcholků hor. Ať vzdají čest Hospodinu, ať mu chvalořečí na ostrovech." Celé stvoření má začít chválit Hospodina a jemu prozpěvovat. Jako mohutný doprovod toho malého a slabého sborečku v zajetí. Moře má šumět, poušť jásat, obyvatelé skal výskat, přinášet čest Hospodinu a zvěstovat jeho slávu. Zdá se nám, že to prorok přehnal. Kde je vůbec nějaký důvod, že ti izraelští zajatci mají takto zpívat, že my máme zpívat píseň novou, že celé stvoření má výskat a prozpěvovat Hospodinu? Důvody jsou tu prorokem uváděny hned dva. A maluje je v krásných obrazech.

Ten první: "Hospodin jak udatný rek se vyrazit už chystá, svou horlivost jak bojovník rozněcuje, pozvedá bojový pokřik, proti nepřátelům svým si zmužile počíná." To je ten první obraz: Hospodin, jak udatný rek, jako bojovník, válečník, který už se třese netrpělivostí, aby vstoupil do bojové vřavy. Překvapující obraz. A podivný je v tom, že tu slyšíme o Hospodinu jako o válečníku, ale když se rozhlížíme po tom obrazu dál, pak si musíme všimnout, že se tu Hospodin připravuje, ale není vykreslen jako král, vojevůdce, který je obklopen svými vojáky. Boj, do něhož se Hospodin chystá, je boj, ve kterém je sám. Prorok chce, abychom se sami sebe zeptali: Proč? Proč jde Hospodin sám? Kdo z generálů se pustí sám do svých nepřátel? Prorokův obraz chce, abychom došli k té správné odpovědi: Hospodin jde do boje sám proto, že nikdo z jeho lidu není schopný, aby se vedle Hospodina postavil a pomohl mu v tomto osvobozovacím boji. My - a to tu prorok chce říct - my jsme ti, kteří toho nejsme schopni. Takto nás Hospodin vidí, to je jeho pravda o nás. Ať dokážeme cokoli, na boj za své vlastní osvobození nemáme silu, vybojovat vlastní záchranu neumíme.  Povzbuzení i napřímení pro nás pramení v tom, že Hospodin ten osvobozovací boj vzal za nás na sebe. Tam, kde my se nedokážeme vysvobodit, tam on vstupuje do boje za nás, stačí na to, aby nás vysvobodil ze všeho, co nás svazuje, zotročuje, čeho se bojíme, na co v životě a ve smrti nestačíme. "Hospodin jak válečník se připravuje do boje."

Rozhodující zápas tohoto boje se odehrál v Ježíši z Nazareta, který sám všemi opuštěn, došel až na kříž. Cizí krev neprolil, jen svoji vlastní. A vzkříšením Ježíše přemáhá Bůh vše, co nás ničí. Tak Bůh v Kristu Ježíši sám podstupuje smrtelný i vítězný zápas, aby nás vysvobodil. My sice nejsme v babylónském zajetí, jako ti, kterým je toto slovo nejprve určeno. Ale Bůh vidí, jak se propadáme do děr a pastí všelijakých mocností, na které naše síly nestačí. Prorok mluví o modlách slitých a tesaných.

Jedna z mocností, kterou si člověk sám vyrobil, aby ho pak zotročila, jsou všelijací bůžci, modly, falešné náboženství, ideologie. A není v silách člověka se vyplést, vysmeknou z jejich provazů.

Další takovou silou, co nás ovládá, je strach. Má nejrůznější podoby a tváře, je to janusovská příšera. Každý jsme se s ní potkali a čím dál jdeme životem, čím déle zůstáváme na tomto světě, tím více tuto moc poznáváme. Přijdeme domů a sedí nám u stolu, pustíme rádio či televizi a už z těch přístrojů leze do duše. Jdeme do práce a bojíme se, že tam na nás bude čekat. A poslední její tvář má podobu smrti.

Další mocnost je naše lidská pýcha, zpupnost, ješitnost, domýšlivost, jev, kterému se dnes říká ambicióznost, ve které bláznivě přeceňujeme síly, spoléháme sami na sebe, vytahujeme se nad druhé a tím rozkládáme i základy lidského společenství a soužití.

Čtvrtou takovou mocností je sobectví, sebeláska, cizím slovem egoismus, který nás v nejrůznějších podobách směruje k tomu, abychom se starali jen sami o sebe, zapomněli na bližní, přátele, přírodu. - To jsou příklady různých mocí, s kterými jsme třebas i bojovali, někdy i rekovsky, ale nakonec jsme stejně končili na lopatkách.

Je dobré, pořádně si prohlédnou ten prorokův obraz Boha, Boha, který už vstává, už vyráží jako válečník do bitvy, který už se nemůže dívat na naše trápení. Už z pohledu na povstávajícího Hospodina se nám může uklidnit vyplašené srdce, srdce, které si vymýšlí třpytivé modly, může se nám zpevnit páteř a smíme dostat odvahu, otevírat a tvořit nové vztahy k bližním i ke stvoření.

A nyní ten druhý obraz: "Byl jsem příliš dlouho zticha, mlčel jsem, ovládal jsem se. Teď sténám, těžce jako rodička vzdychám a přitom po dechu lapám." Prorok je vynikající malíř, kreslí slovem. Teď nám tu vykreslil nový, ještě více překvapivý obraz. Kdyby byl ještě někdo na pochybách o tom bojovém rekovství Hospodina, pak tyto pochyby druhý obraz rozptyluje. Hospodin je tu vymalován jako rodící žena, jako žena, která podstupuje bolesti, bere na sebe námahu a strasti, jen aby z lásky dala život svému dítěti. Hle, toto je náš Bůh Hospodin. On na sebe bere bolest a utrpení kvůli nám. Hle, toto je náš Bůh, který se kvůli nám stává Bohem trpícím, aby nám dal to, co si my sami dát nemůžeme - život. Rodící se dítě si samo život nedá. Prorok tímto obrazem říká: Ani vy nejste schopní dát si život. A Hospodin to jako rodička bere na sebe, trpí bolestí, stává se trpícím Bohem, abyste vy dostali život, abyste v něm měli Otce. A ještě toho není dost. "Slepé povedu cestou, již neznají, stezkami, o nichž nic nevědí, je budu vodit. Tmu před nimi změním v světlo, pahorkatiny v rovinu. Toto jsou věci, jež učiním, od toho neustoupím." I to je o nás. Nás zajatce slepoty a tmy, nás, kteří si třebas myslíme, že jsme život prohráli, nebo zas nás, kteří jsme přesvědčeni o svých schopnostech nebo úspěšnosti, nás kteří, nakonec sedíme obklopeni tmou a beznadějí, nás chce vést, nás neopustí, aby nás vedl a dovedl do Království. Kristus jako ten, který vzal všechno, co nás trápí a oslepuje a strká do tmy a Kristus jako vzkříšený Pán nás slepé vede po cestě záchrany, z tmy do světla. On zvítězil nad každou mocí, Bůh ho pozval ze smrti do života a všechny zlé mocnosti a síly padly do prachu. Bůh v Kristu zvítězil a jeho vítězství platí.

To je důvod ke zpěvu nové písně. Jistě to může být troufalost, drzost a provokace v prostředí, kde se víc opěvuje odplata než odpuštění, kde se zpívá o úspěchu a obětí se pohrdá, kde milosrdenství a soucit jsou neznámá slova a svoboda se chápe jako příležitost jen k prosazení sebe. Ale jak by bylo možné zůstat němým, když Bůh jako válečník se strojí do boje, aby nás vysvobodil, když jako rodička v bolesti rodí svůj lid a stává se našim Otcem, když toho, který i život za nás dal, povolal k životu, když nás Kristus jako vítěz vede do království Otcova. Vždyť i celé stvoření, které samo brečí po vykoupení, má chválit Hospodina.

Kdyby nás Boží utrpení a vítězství v Kristu nedonutilo zpívat Bohu píseň novou, píseň o našem vysvobození a vysvobozování Hospodinem, pak bychom museli zpívat písně jiné. Písně, které nevidí nic z Božího nasazení pro nás, písně žalostné a ubrečené o bídě a nesmyslnosti života a světa, nebo písně nafoukané a domýšlivé, kterými se zamazává a překřikuje beznaděj i písně podlézavé a lživé, písně babylónským bohům, bohům proradným a krutým, kteří se pošklebují lidskému strachu a chechtají nad ohnutými hřbety. Ale Boží lid, lid Kristův, my smíme zpívat o vítězství nad otroctvím, strachem, pýchou, nad mocnostmi a silami smrti. Smíme vzdávat čest Hospodinu, který pro nás zápasí, trpí i vítězí, stává se našim Zachráncem i Otcem, aby se stal Zachráncem a Otcem celého stvoření.

Modlitba: Milosrdný a svatý Bože, chválíme tě za naše vysvobozování a naději, kterou máš pro nás i celé stvoření. Děkujeme ti za tvůj zápas o nás, za tvé utrpení i vítězství. Amen

Aktuálně

Ohlášky z neděle 25. června jsou k nahlédnutí zde.

O prázdninách se budou konat tato setkání:
- modlitby a zpěvy Taizé, vždy druhé úterý v měsíci v 19 hod. (tj. 11.7. a 8.8.)
- biblická hodina pro dospělé bude od 12. července a povede ji bratr farář Jiří Šimsa.
- DŽES se bude o prázdninách scházet po domácnostech. Informace žádejte u M. A. Fikejsové 
nebo P. Zikmunda.



Redakce