Kázání 3. října 2021

První čtení: Mk 10,13-16
Základ kázání: Ex 1,22-2,10

Přižene se, zavalí, zaplaví, zahubí. Není před ní úniku. Taková byla podle starobylých vyprávění i potopa světa, o které čteme na začátku bible. Jedinou záchranou před záhubou byla archa, kterou Noe na Hospodinův příkaz postavil a ve které byl zachován život a budoucnost.

Když egyptský farao neuspěl u hebrejských porodních bab, které se víc bály Boha než jeho nařízení hebrejské chlapečky likvidovat už při porodu, přikázal, aby byly děti házeny do vod Nilu. Velká řeka, navíc ještě obývaná krokodýly, znamenala jasnou záhubu.

Je hrozné si to vůbec představit. Je příšerné představit si, že to někoho napadlo a že takový králův příkaz musel někdo plnit. A je osvobodivé slyšet, že proti zvůli někoho tak mocného, jako byl král celého Egypta, se postavila docela obyčejná žena z rodu Léviova. Jmenovala se Jokebed.

To jméno připomínám proto, že si trochu myslím, že bychom si na ně mnozí nevzpomněli. Mnohé biblické ženy zůstávají ve stínu velkých mužů – praotců, králů a proroků. Ale v tomhle příběhu se patří zapamatovat si jejich jména pro jejich obrovskou odvahu a vynalézavost, s jakou se staví proti krutosti a zlé moci. Takže nejdřív porodní báby Šifra a Pua, a teď Mojžíšova maminka Jokebed (no dobře, a její manžel Amram. Na jeho jméno byste si možná taky nevzpomněli. V tom příběhu o něm není zmínka, ale předpokládejme, že o celé záchranné akci věděl a podporoval ji.) A k tomu Mojžíšova starší sestra Mirjam, ještě holka, která se tu ale chová jako zkušený agent.

Tři měsíce Jokebed narozeného krásného chlapečka ukrývala. To vyprávění s obrázky z dětských biblí vypadá jako milá pohádka o Plaváčkovi. Když si to ale představíme doopravdy a spojíme s historicky reálnými vyprávěními a svědectvími matek, které se pokoušely někde skrývat se svými malými dětmi, a tišit je, aby se pláčem neprozradily před vojáky za zdí úkrytu, běhá z toho mráz po zádech. Tři měsíce Mojžíše matka ukrývala a pak už to nešlo. Vymyslela proto odvážný plán.

Vzala rákosovou ošatku, vymazala ji asfaltem a vložila do té archy svého syna. Ano, slyšeli jste dobře. V hebrejském textu je tu pro to improvizované plavidlo stejné slovo jako pro Noemovu archu. To by mohlo zajímat Dana, tatínka Elenky, kterou dnes budeme křtít. On je totiž povoláním výrobce dřevěných modelů lodí. Takže jeho kolegyně Jokebed vyrobila miniaturní model archy. Také má plout po vodách a zachránit život a budoucnost.

No a pak nechala Mojžíše plavat. V tomto případě to nevyjadřuje nezájem  nebo lhostejnost, ale velikou víru a důvěru Mojžíšovy matky. Chtěla pro své dítě udělat všechno, co může, ale pochopila, že může udělat jen to, co může. Chce ho ve vší své mateřské lásce svěřit do silnějších rukou, než jsou ty její, do Boží zachraňující moci.

To je silný moment v tomhle příběhu. Jokebed pouští Mojžíše ze svých rukou a svěřuje ho do Hospodinovy péče. Je v tom vlastně předobraz křtu dětí. Jsou naše, ale dáváme najevo, že víme, že nejsou jenom naše. Chceme, aby patřily Pánu Bohu, aby je přijal za své, opatroval a vedl. Není to vzdání se vlastní odpovědnosti, naopak, je to přijetí zodpovědnosti snad ještě větší, zodpovědnosti za spolupráci na Božím díle s tím malým človíčkem.

„Nechte děti plavat“ je tedy něco velmi podobného jako „Nechte děti přicházet ke mně a nebraňte jim“, jak říkal Ježíš, když je učedníci odstrkovali.  Nechte děti přicházet a nebraňte jim. Protože Ježíš k sobě děti přijímá a žehná jim. A nechte je chodit  s důvěrou, že jsou v dobré Boží moci, i tam, kam nedosáhnete.

Mojžíšova maminka ovšem nepustila archu s miminem jen tak po proudu mezi krokodýly. Byla věřící a důvěřující, ale ne bláznivá jako Viktorka, co pohodila své dítě do splavu. Měla propracovanější plán. Položila ošatku s dítětem do rákosí u břehu. I to samo o sobě bylo dost odvážné. Vykladači neopomenou zmínit, že rákosí rozhrnuté ošatkou s malým Mojžíšem je předobrazem toho, jak jednou velký Mojžíš rozdělí vody Rákosového moře.

Na to místo se chodila koupat egyptská princezna se svým fraucimorem. Některé židovské výklady říkají, že si princezna ošatky všimla proto, že malý Mojžíš, ač dítě, plakal jako dospělý, že tak vyjadřoval žal celého trápeného židovského lidu. To je hluboká myšlenka, ale trochu děsivá představa. Klidně pro sebe zůstanu u toho, že malý Mojžíš řval pořádně jako každé tříměsíční dítě, takže nebyl žádný strach, že by si ho tam princezna nevšimla.

Poznala, že jde o hebrejského chlapce a bylo jí ho líto. Závan lidskosti v rodině faraona, který nařídil tak krutou likvidaci dětí. A další žena v tom příběhu, dokonce vlastní dcera faraona, která aspoň v tomhle jednom případě tu mocnou a hnusnou zvůli porazí. Chlapečka zachrání, dokonce si ho vezme k sobě a dá mu královské vychování.

A když tam ještě připravená Mirjam v pravou chvíli vhodně nabídne Mojžíšovu vlastní matku jako kojnou, je to tolik bonusů najednou, že si to člověk na začátku příběhu ani neuměl představit. A dokonce to nepostrádá vtip a ironii. Mojžíš je zachráněn přímo pod královským svícnem, kde je největší tma. V adopci královské dcery je v nedotknutelném bezpečí. Dostane se mu luxusní výchovy, výživy a ošacení na faraonovy náklady. A jeho vlastní matka je několik prvních a nejdůležitějších let Mojžíšova života jeho kojnou, chůvou a vychovatelkou, a může mu tak předat všechno, co je důležité. A farao ji za to ještě platí, neopomenou s uspokojením dodat židovští vykladači.

Té Jokebed, která odevzdala své dítě s důvěrou, že o ošatku s miminkem se postará Pán Bůh stejně, jako se postaral o Noemovu archu, jí ho teď Pán Bůh posílá zpátky. Jejím úkolem je dát mu poznat Hospodina, vyprávět mu příběhy Božího lidu, učit ho modlit se, připravit ho na jeho poslání. Jednou si ho Pán Bůh povolá sám. Mojžíš časem udělá ještě spoustu chyb a oklik, ale taky velkých činů. A všechno to, co se v dětství o Bohu a důvěře v něj naučil, viděl a pochopil, v něm bude uloženo. Věřím.

Provede pak izraelský lid vodou, Rákosovým mořem z egyptského otroctví do svobody. Svoje děti vezmou s sebou. A budou se spolu s nimi učit, že to není jednorázová záležitost. Tak jako křest, jehož předobrazem je příběh malého i velkého Mojžíše, je jedinečná, ale ne jednorázová záležitost. Tou vodou vlastně procházíme vždycky znova, také pokaždé když jsme svědky křtu. Abychom si připomínali, že život ve svobodě a v důvěře Hospodina není samozřejmostí. Že máme tendenci se pořád znova vracet na egyptskou pláž, místo abychom vyráželi do kamení pouště. A tak že je třeba tou vodou jít pořád dál, než vítr vlny kalné rozbouří. Kdo dojde k cíli, spatří zem svobodnou, než vítr vlny kalné rozbouří.